Nejprve si představme dva slavnější předchůdce mladého a nebojácného Čecha Pepy.
Ital, co vyrostl z rodné boty
Roberto Saviano, původem italský novinář a spisovatel, se rozhodl opustit Apeninský poloostrov poté, co mu italská mafiánská organizace Camorra začala vyhrožovat smrtí. A důvod? Napsal na její počest pár titulů a zejména Gomoru, která byla i zfilmována.
Toto dílo otevřeně kritizuje a popisuje nelegální kšeftování s drogami, padělání luxusního zboží a ilegální zpracování průmyslového odpadu. Zároveň vyobrazuje fatální dopad jak na italský, tak mezinárodní průmysl a ekonomiku. Odvážné svědectví Roberta Saviana vzniklo přímo na místě činu, tedy na neapolském sídlišti Scampie.
První Čech v temném poli
Cestu do Scampie podnikl i redaktor Michal Josephy, jehož reportáž je k nalezení na těchto stránkách. Pod rouškou architekta pronikl do nitra Širé krajiny, jak zní volný překlad Scampie z neapolského dialektu, a nafotil zde pár exkluzivních snímků.
Podle tamních obyvatel patří Scampie mezi nejnebezpečnější sídliště Evropy. Kam se ni hrabou ta ostravská proslulá „pouhým“ vařením pervitinu. Přestřelky mezi vzájemně si konkurujícími mafiánskými klany jsou zde na denním pořádku. Sem tam se pochopitelně přihodí také vražda nevinného civilisty, který se jen připletl tam, kam neměl. Ani jedno už nikoho místního nezaráží, je to běžná realita Neapole.
Ne každému však stačí číst hrůzná svědectví z místa a najdou se i tací, kteří chtějí vidět vše, tak jak to doopravdy je. A mezi ně se bezesporu řadí i student Pepa, který se rozhodl přesvědčit na vlastní kůži, že místa, kde se lidé bojí vyjít po setmění ven, stále existují – jednadvacátému století a Evropské unii navzdory.
Letenka a ubytování zařízené, odvaha sbalená v příručním zavazadle – riskantní expedice na italský jih, jak ho neznáme, mohla začít. Podrobnosti o ní se můžete dočíst v působivém dopise Listy ze Scampie. A já vám s Pepou přináším rozhovor.
Co tě vůbec přimělo k tomu se do Scampie vydat? Bylo to na popud Roberta Saviana či tě spíše inspiroval svým průkopnickým gestem Michal Josephy z MF Dnes?
Již dlouho předtím jsem chtěl jet do Neapole, ale kolem tohoto města kolují různé fámy, tak jsem se o něj začal zajímat blíž a tím jsem se zcela náhodou dostal k článku Michala Josephyho, který mě velice zaujal. Dále jsem četl o Robertu Savianovi, a tak jsem se rozhodl přečíst si jeho knihu Gomorra a později jsem shlédnul stejnojmenný film.
Přímo do Scampie jsem se rozhodl jet, protože mám ve zvyku nové město poznat ze všech stran, a ne pouze z té, která je prezentována na předních stranách katalogů cestovních kanceláří. A další věcí bylo to, že jsem si o Scampii povídal s několika Italy a na otázku, zda se tam mohu vydat sám, mi každý odpověděl něco jiného. Chtěl jsem si udělat vlastní názor.
Jak ses popral se strachem? Přeci jenom slova, že se ve Scampii „střílí na potkání“ jsou dost silná – pořád se údajně jedná o nejnebezpečnější sídliště Evropy.
Strach? Strach rozhodně ne. Ale byl to zvláštní pocit ocitnout se na místě, o kterém jsem tolik četl a viděl fotky, a najednou projíždím podél ,,plachet“ (tj. rozlehlých paneláků, které jsou stavěny do výšky i šířky, až vznikne jejich typický trojúhelníkový tvar – pozn. redakce) na ulici Via Labriola a mrazí mi v zádech. Napadlo mě, kde jsem se tam vlastně vzal, když bydlím až v pražské Hostivaři? Bylo to jako sen.
Jak daleko ses dostal? Kdybys měl možnost proniknout hlouběji do mafiánského prostředí, šel bys do toho?
Nikomu se nenaskytne příležitost podívat se přímo dovnitř do ,,plachet.“ Někdo může takto riskovat, ale proč? Michal to udělal pro reportáž, ale já jsem k tomu neměl důvod. Chtěl jsem to sídliště aspoň vyfotit, ale vzhledem k tomu, že se mnou byl neapolský kamarád, Marco, tak jsem pochopil, že to ani nezkusím, protože to prostě není obvyklé.
Byl jsem v místě, kde platí jiná pravidla, tak jsem je musel dodržovat. Pokud je porušíš, riskuješ. Bohužel i jediná fotka může znamenat velké nebezpečí. Možná by se stačilo pouze domluvit s těmi, co hlídají, ale hodně by záleželo na štěstí.
Jak vnímáš kontrast mezi Římem a Neapolí? Michal Josephy ve své reportáži popisuje Řím jakožto město vyšperkované a sladěné do posledních módních detailů a Neapol div ne jako lacinou cikánskou děvku s atmosférou vietnamských tržnic. Je konfrontace obou metropolí opravdu tak do očí bijící?
Do Říma jezdím velice často a troufám si říci, že ho znám nejlépe z italských měst. Řím je opravdu nádherné město – nablýskané ulice, uklizeno, závan čerstvého olivového oleje a drahé obchody. Na druhé straně i tady jsou kousek od magistrály a pod dálnicí ,,romská ghetta,“ která nejsou vidět a většina turistů je nezná.
A Neapol? Je tam řada krásných památek, ale italský Jih je prostě jiný, snad má víc temperamentu. Připravte se na přeplněné ulice, dopravní pravidla tady neexistují. Bohužel zde mají problémy s vyvážením odpadků, takže leckde vůně neapolské pizzy vystřídá závan z hromad pouličních smetišť.
Ovšem když se mě někdo zeptá, jaké italské město se mi líbí nejvíc? Odpovím:,,Víš, jsou tři města, která se nedají porovnat, Řím, Benátky a Neapol.“
Foto: Josef Rychlý a Michal Josephy
