Hned na začátku je třeba ujasnit si pár nezbytných pravidel. Za prvé – spí se pod širákem, někdy i ve stanu. Za druhé – k hygieně je potřeba na týden zaujmout vyloženě odmítavý postoj, je také nutné využít každou řeku a jezero, byť studené jak led, a okoupat kritická místa těla. Za třetí – s sebou si kromě obyčejných punk věcí (pivo, svetr, boty) vezměte hudební nástroj, pokud možno více. Jejich využití si ukážeme později na názorném příkladu.
Samotný výlet je až skoro neužitečné si podrobněji plánovat, protože plány většinou nevyjdou a na některé členy posádky to má vyloženě negativní vliv. Je třeba si pouze ujasnit, kterým směrem se vydat. My jsme zvolili severní Itálii, protože se tu na poměrně malém místě můžete jak vykoupat v moři, tak pokořit třítisícovku. Náš jediný pevný plán byl najít opuštěnou pláž někde mezi Bibione a Caorle, kterou před odjezdem Tomáš našel na Google Earth. Všichni se nám smáli, že v turisticky tak vytíženém kraji, jako je severní Itálie, žádná taková pláž není. My jsme ale věřili moderním technologiím a vydali se směr jih. Punkový výlet začal!
Nocujeme na chráněné pláži. Zadarmo
Každý z nás čtyř přetrpěl noční přejezd po rakouských dálnicích po svém. Já se snažila usnout, Kolóch mluvil, Tom pil pivo a Pavlík řídil. Lilo jako z konve a my jeli k moři. Pršelo i po překročení hranic s Itálií, i když jsme doufali, že středomořské klima musí nepřízeň počasí zlomit. Nezlomilo. Jediné, co se skutečně zlomilo, byla přihrádka v palubní desce. To by samo o sobě až tak nevadilo, je to přece známka punku, bohužel se ale v tomto jediném momentu v přihrádce nadobro zabednila naše celotýdenní zásoba kondomů.
Když na chvíli přestalo pršet, začalo se naše auto pomalu blížit k pobřeží. Netrpělivě jsme čekali na každý záchvěv palmy nebo jiný příznak pláže, v jednu chvíli jsme dokonce nadšení vyběhli z auta ven v domnění, že řeka před námi je mořská zátoka. Asi po hodině křižování kraje Veneto jsme konečně vjeli na kamenitou cestu a pak zaparkovali za 4€. Opuštěná pláž poblíž městečka Brussa byla tady, dlouhá tak čtyři kilometry, písečná, a hlavně jen s hrstkou místních Italů. Jde totiž o chráněnou oblast, kde je zachován původní biotop. Pláž tak přechází v mokřiny a piniový háj, pak v louky plné ptáků a vzácných rostlin. Proto tu nenajdete žádné hotely a tedy ani turisty, jen o víkendech se sem jezdí koupat Italové. I tak je to ale pořád nejbližší teplé moře Čechám, jen 700 kilometrů z Brna, navíc ještě svou krásou a velikostí nepřekonatelné. Jediná nevýhoda tohoto místa je zákaz stanování v areálu. I na tu ale Češi umí vyzrát. Pokud zrovna nemáte karavan, stačí vám prostě karimatka a spacák, kromě nás na pláži spali dokonce i nějací Italové. A nakonec to vyjde ještě mnohem levněji než kemp – platíte jen 4€ za parkování, přijedete-li až po šesté hodině, neplatíte vůbec, noc je tedy zdarma.
Co u moře? Jedeme do Benátek!
Druhý den na pláži se začínáme nudit a tak se rozhodneme jet do Benátek. Auto necháváme ve velkém parkovacím domě u přístavu, 24 hodin za 21€. Tolik peněz sice nemáme, ale do zítřka času dost. Bereme hudební nástroje a korzujeme Benátkami až do noci. Potkáváme potulného Čecha, který nám dal napít vína a hlavně nám poradil, v jakém parku se dá v Benátkách přespat. Přidává se k nám také rakouská dívka z Vídně s tím, že nemá kde spát a nechce být v noci sama. Nyní přicházejí ke slovu hudební nástroje.
Tom s Kolóchem vybalují flétny a bubínek a u nejznámějšího benátského mostu Rialto začínají vydělávat. Do čepice tak za hodinu irských skladeb přibylo 26€! Máme na parkovné a ještě zbude na pizzu. Nakonec nacházíme i doporučený park a probouzí nás až ranní joggingoví blázni. Parco delle Rimembranze mohu skutečně doporučit. Benátky se ale s víkendem rychle zaplňují, navíc je nesnesitelné horko. Co tady? Jedeme do hor, do Dolomit.
Pivo s sebou, je to nejlepší platidlo
V ne příliš podrobné mapě Tom nachází klikatou cestičku, končící v horách. Výprava nepochopitelně souhlasí. Příroda kolem je sice krásná, hory vysoké, ale sorry, závrať je závrať. Cesta asfaltová se mění na prašnou, naštěstí ale nekončí. Vede do malé, téměř vylidněné vesničky, kde jediným živým místem je místní hospůdka. Nabízíme proto hostinské plzeň v plechovce, nechá-li nás přespat za domem na paloučku. Nebrání se a tak konečně stavíme stany.
Zjišťujeme, že pitná voda není tak samozřejmá věc, za jakou ji my Čecháčci máme. Bez jediného doušku vody jsme tady v 1500 m. n. m. zjistili, že celá vesnice jezdí vodu nabírat kamsi do nížin. Začali jsme propadat panice a na první výšlap se chystali vyrazit bez tekutin. Zde musím pochválit Kolóchovo bystré oko, které zmerčilo auto naložené barely, jak projíždí kolem našeho provizorního kempu. Vyběhl s pivem a povedlo se mu ho směnit za 6l vody. Jak se nám už několikrát potvrdilo i na jiných výletech, české pivo je opravdu dobré platidlo, a proto ho nikdy nezapomeňte přibalit.
Po návratu z místního nejvyššího kopce balíme a jedeme dál do hor. Po cestě se konečně koupeme v řece Piavě. Dnešní noc chceme strávit vysoko v horách, abychom měli další dny blíž k vrcholkům. Začíná se ale stmívat a my pořád ne a ne najít místo na stany. Je mlha, tma a zima a v serpentinách už nikdo kromě nás nekrouží. Překonáváme výšku Sněžky, vjíždíme do mraků. Pavlík se raduje, že jsme autem pokořili Malou Fatru. Až ve 2000 m. n. m. konečně mraky zůstaly pod námi a my se ocitli v sedle Passo di Rolle, ostrůvku civilizace uprostřed třítisícových hor.
Zásnuby po italsku
Další den zlézáme okolní hory a na jedné z nich si najednou můj přítel Tom klekl a požádal mě o ruku! A pak mi navlíknul prstýnek a od té chvíle si už punkový výlet po Itálii skoro nepamatuji. Jen vím, že snažit se vylézt na Marmoládu, nejvyšší horu Dolomit, v sandálkách nejde, nejde to dokonce ani v pohorkách. Od jisté smrti nás tak zachránili čeští horolezci, kteří se zrovna s cepínem a mačkami vydávali na vrchol. Místo toho nás poslali na úžasné místo Passo Falzarego, kde jsme pokořili vrchol Lagazuoi, neměl sice 3000, ale alespoň 2800 m. n. m. Jsou na něm i ledovce, což se v parném létu opravdu hodí, navíc pro movitější studentstvo nahoru vede i lanovka (10€). Budete-li s sebou mít čelovku, doporučuji dolů sestoupit šachtami, které uvnitř celé hory prokopali vojáci za první světové války.
Také si pamatuji, že místní zvěř má ráda kožené boty, které v noci hryzne za tkaničku a odvleče do roští. Spát na betonovém parkovišti se dá i s alumatkou a za celý týden jsme nenarazili ani na jednoho nevrlého Itala. Nikdo nás odnikud nevyháněl, naopak nám všichni pomáhali a nedělali to jen pro pivo. Zbývalo tedy jen přes Cortinu d’Ampezzo sjet zbytek Dolomit a opět se napojit na dálnici. Posledním cílem ze všech tak bylo udržet při životě řidiče. Pro tuto příležitost se skvěle hodí zbylé zásoby piva pro místní obyvatelstvo. Za necelých sedm dní jsme ujeli přesně 2001 kilometrů
Foto by Viola Petrášová, StudenPoint
