Zdá se mi, že lidí skutečně zcestovalých a po výletech dychtících je jako zrnka máku, a když už jsou, nemají zrovna čas či peníze. Pokud jste jako já a vždy vám připadlo nesmyslné vyrazit někam o samotě, byť na pouhý výlet, a sužovaly vás myšlenky typu: „S kým já si budu povídat!? Co společné zážitky!? A nebudu se nudit!?“ Vězte, že obavy jsou zbytečné.
V srpnu jsem se ocitla v Brně. S kamarádem, který náhle ochořel. Vidina Nudy v Brně mě nikterak nelákala a už jsem si to štrádovala na nádraží. Měla jsem zakoupenou Jízdenku na léto od Českých drah, která mi umožňovala neomezené cestování po celé republice během čtrnácti dnů (bude-li se akce opakovat, vřele doporučuji), a nehodlala jsem její možnosti promarnit.
A tak se vlak příjemně pohupoval a unášel mě k Olomouci…
Kdo ještě v Olomouci nikdy nebyl, měl by tento nedostatek rychle napravit! Pro nás držíme-si-odstup-Severočechy je kouzelné, když na nás na ulici mluví cizí lidé, chválí nám náušnice nebo radí, odkud je nejlepší fotografovat. Den je hned příjemnější. Ale popořádku. Zhruba stotisícová metropole úrodné Hané nás uvítá zmodernizovaným nádražím, z něhož se po Masarykově třídě po zhruba kilometru a půl dostáváme ke katedrále Sv. Václava. Zde může začít naše prohlídka.
Katedrála se pyšní druhou nejvyšší kostelní věží na našem území, její výška činí 100,65 metrů, a také největším zvonem na Moravě Sv. Václavem. Na mě však impozantním dojmem nepůsobí a pokračuji v prohlídce. Kolem arcibiskupství mířím na Náměstí republiky a ke Kostelu Panny Marie Sněžné.
Kdo rád navštěvuje kostely, přijde si v Olomouci na své. Asi nejzajímavější je Kostel Sv. Mořice, který je charakteristický svým pevnostním charakterem (na první pohled mi vůbec nedošlo, že stojím před kostelem!), v interiéru pak jedněmi z největších varhan ve střední Evropě. Kdo se chce na Olomouc podívat z ptačí perspektivy, může vystoupat na věž tohoto kostela. U dveří visí kasička na vstupné. Zajímalo by mě, kolik poctivců kovák do otvoru skutečně vhodí. Z věže se nám naskýtá pohled na širé pláně a Svatý Kopeček. Druhým zajímavým kostelem je Kostel Sv. Gorazda, jenž byl pojmenován po Matějovi Pavlíkovi svatořečeném Sv. Gorazd, ten byl popraven nacisty za podíl na ukrývání parašutistů, kteří provedli atentát na R. Heydricha.
Na Horním náměstí nás uvítá Sloup Nejsvětější Trojice a ten skutečně impozantní je! Měří třicet pět metrů, jedná se o největší sousoší v České republice a jeho součástí je i malá kaple. Být v UNESCU si skutečně zaslouží. Na náměstí s radnicí a orlojem je i informační středisko a úsměv na rtech mi vykouzlí Tvarůžkomat. Jako správná žena neminu několik krámků s oblečením, ale mé srdce zaplesá, když ulovím dva sarongy za směšnou cenu na Dolním náměstí.
Jelikož den pokročil a já vlastně neměla nic v ústech, zastavuji se v asijské restauraci v Barvířské ulici. Soukám do sebe Kung pao a statečně dojídám alespoň polovinu připravené porce, celý talíř je snad pro medvěda! Po jídle relaxuji v Čechových sadech.
Když už jsem v Olomouci, nemohu si nechat ujít Svatý Kopeček. Jedenáctka mě od nádraží dováží přímo k bazilice. Po jejím zevrubném prozkoumání se vydávám hledat Dům Jiřího Wolkera, na který jsem byla upozorněna. Jak nám hlásí informační deska, nějakou dobu zde žil a tvořil.
Protože se může Olomouc, respektive Svatý Kopeček, pyšnit zoologickou zahradou, vydávám se i tam. Kdy bych si bývala pomyslela, že vyrazím sama do zoologické! Ale jsem zde, s fotoaparátem v ruce a náležitě si to užívám. ZOO patří mezi ty hezčí, které jsem viděla. Každý návštěvník by neměl zapomenout vystoupat na vyhlídku nad restaurací, která nám poskytne krásný výhled na celé ZOO, baziliku i širé okolí.
Jelikož se den již chýlí ke konci, vlak mě unáší zpátky k Brnu. Nevím, zda je to Moravou, nebo tím, že jsem sama, ale mám skvělý pocit. Štěstí se mi přímo rozlévá po hrudi. Už dlouho jsem si nic tak neužila. Víc vnímám své okolí, více s lidmi komunikuji a usmívám se. Ne, ne, již nebudu tak závislá na času a ochotě ostatních! Vždyť vyrazit na výlet o samotě přináší úplně jiný druh zážitku. A Olomouc jistě může nabídnout mnohem více, než jsem stihla, den ale není nafukovací, ráda sem však znovu zavítám.
Foto: Martina Bičišťová, StudentPoint, Wikipedia.org
