Ačkoliv žijeme v čase, kdy se ze světa stává vesnice, a mohlo by se zdát, že toho o sobě navzájem již víme mnoho, stále se nám každý den naskýtají nové příležitosti k objevování. Možná jen zkrátka nehledáme na těch správných místech. Vždyť kolik toho my Evropané víme například o Japonsku? Kdo z nás se dokáže o Japonci vyjádřit jinak, než pomocí ohraných klišé, opěvujících jejich smysl pro pořádek, přesnost a technologickou vyspělost? Nenapadlo vás někdy přemýšlet nad tím, co stojí za jejich úspěchem? Nás ano!
A protože jsme studentský portál, rozhodli jsme se poodkrýt podobu vysokoškolského systému, který plodí japonské mozky. Kdo ví, třeba se něco chytne i u nás…
V Japonku se univerzity dělí do tří typů. Prvním je tzv. Bun-Kei, což jsou fakulty se specializací na společenské a humanitní vědy. Do této škatulky patří například právo, ekonomie, politické vědy, sociologie, jazyky či literatura. Obecně platí, že na těchto fakultách vás žádné trápení s matematikou nečeká.
Pokud jste ale přeborníkem přes integrály nebo třeba matice, bude pro vás druhá skupina věd jako stvořená. Škatulka s názvem Ri-Kei, totiž nabízí všechny obory, ve kterých se bez matematiky, fyziky nebo chemie zkrátka neobejdete. Na Ri-Kei se můžete stát lékařem, architektem, inženýrem, či jaderným fyzikem.
Třetí skupinku pak tvoří takové vědní obory, které zkrátka nezapadají do žádné z výše uvedených (hudba, tělocvik, umění…)
Jak mladí Japonci poznají, který obor je pro ně ten pravý?
Pomaturitní studium není v Japonsku jevem výjimečným. „Na střední škole nás od 11. stupně rozdělily na dva typy tříd. Bun-Kei a Ri-Kei,” říká studentka sociologie Risako Oshiro. Obecně můžeme říci, že s navázáním studia se počítá již od prvního stupně (v Japonském systému 10. stupeň) střední školy. Mnohé střední školy totiž rozdělí své studenty již na samém počátku právě dle zaměření, ve kterém si v budoucnu bude chtít student rozšířit jeho znalosti.
Bude to soukromá nebo státní?
V Japonsku, podobně jako u nás, existuje ještě další dělení, a to na státní a soukromé školy. U každého typu se platí výše zmíněné členění. Kvalita se pak liší škola od školy. Obecně platí, že za náročnější jsou považovány univerzity státní, ale nemusí to platit vždy. V Japonsku naleznete velmi kvalitní soukromé školy, které nabízí opravdu vysokou úroveň vzdělání, a naopak se můžete u některých oborů státních škol setkat s velmi nízkou úrovní výuky. Rozdíl mezi státní a soukromou školou je dobře vidět na množství předmětů, které každá škola požaduje k přijetí a k plnění během studia. Pokud se například hlásíte na státní školu, musíte být dobří nejen ve všech předmětech, které se po vás k přijetí požadují, ale i v těch ostatních, kterými se zabýváte. U přijímaček na soukromou školu si můžete vybrat. To znamená, že zde se stačí zaměřit pouze na ty předměty, ve kterých skutečně dobří jste.
Je pro Japonce studium příliš vysokým luxusem?
Rozhodně ne! Skoro 60% japonských studentů míří po střední škole na univerzitu. Zadarmo však mladí Japonci bohužel nestudují. Soukromé školy jsou poměrně drahé. Pokud se ale dostanete na státní školu, tak vám stát s platbou pomůže. Neznamená to sice, že byste studovali zdarma, ale jelikož se studenti státních školy – většinou – považují za velmi nadané (tady pak můžeme objevit ty skutečné „japonské mozky”), platí obvykle zhruba polovinu školného, které by zaplatili na školách privátních.
,,No jo, ty jsi na soukromý!”
Jelikož je počet vysokých škol v Japonsku opravdu enormní a velkou většinu z nich tvoří právě soukromé školy, nedá se říci, že by se tolik řešilo, kolik kdo za školu platí. Studovat státní školu v Japonsku není nic jednoduchého, tato možnost je poskytnuta opravdu jen těm nejlepším. Těm, u kterých se většinou předpokládá následná vědecká činnost v oboru. Ale spíše než na nálepky soukromá/státní se ve skutečnosti hledí na to, jaké odborníky daná školy produkuje.
,,Kde já jen najdu po vejšce práci…”
Právě myšlenka budoucího uplatnění straší nemálo českých studentů. Zde však můžeme krásně demonstrovat, že Japonci skutečně myslí dopředu, ne-li až moc. ,,V Japonsku je poměrně těžké najít práci. Japonské podniky jsou zvyklé najímat absolventy pouze jednou.” V Japonsku je totiž běžné, že když vás jednou podnik zaměstná, většinou už se z „jeho spárů” nedostanete. Někteří lidé tak pracují pro jeden podnik i 40 let. Střídání zaměstnání se zde totiž moc nenosí. To však může dnešní mladá japonská generace, která tento trend již tak pozitivně nevnímá, třeba v budoucnu změnit.
Navzdory těmto smíšeným pocitům z celého procesu jsou japonští studenti, při honbě za povoláním, stále velmi horliví.
Dobrým příkladem pro český systém by mohl být způsob, jakým si studenti práci hledají. Japonské firmy totiž všem studentům třetích ročníků vysokých škol (a pouze jim), nabízí možnost zažádat si u nich o přijímací pohovor. Student je tak schopen absolvovat i 50 rozhovorů! Přitom úspěšný, je většinou pouze i jednoho až dvou z nich.
Pokud se vám na japonském systému školství něco zalíbilo, pokuste se to prosadit i u nás! A vy ostatní teď už víte, jak se studuje v Japonsku!
Foto: sxc.hu
