Život číšníků skýtá mnohá tajemství, které by si zasloužila vyplout na povrch, proto bez dalšího okecávání míříme k druhému dílu této série!
,,Dáte si malé, nebo velké pivo?“ – ,,Ano“
Není nad to, když se vám dostane této uspokojující a vyčerpávající odpovědi. Schávlně se ještě zkuste zeptat, jestli si dají tmavé, nebo světlé a můžete zkusit hádat, jestli vám tentokrát odpoví na správnou otázku.
,,Máme velké a malé presso. Jaké byste si dal?“
,,Nějaké to střední.“
Ehm..Kde přesně se stala ta osudná chyba a kde přesně tento malý host slyšel, že se v nabídce nachází i střední?
(v pivnici) ,,Neměli byste nějaké jídlo pro děti? Něco jako bramborovou kaši?“)
Ehm..mladá paní, pivnice – to je odvozené od piva a jídla, které se k pivu podává. Bramborovou kaši vám opravdu neuděláme..
Poslouchání životních příběhů
Někdo by měl někam napsat, že pokud se hlásíte na pozici číšníka, musíte automaticky počítat s tím, že v náplni práce jsou i psychologické dovednosti. Nevěřili byste, kolik lidí (s přibývající hodinou a ubývajícím pivem) si přijde postěžovat a pobrečet nad vlastním osudem.
S přibývající hladinkou v krvi u pánů se často snižuje vzdálenost od barmanek. Přisunují se blíž a blíž a a v hlavě si plánují společně strávenou noc. Komu vadí, že o to nemáte zájem, že?
„Nejste tady sami“
Tuto větu byste pravděpodobně (společně s notnou dávkou nadávek) použili přibližně 20x za den. Někteří hosté totiž zcela samozřejmě nabývají dojmu, že jsou to jediné, co v tu chvíli máte na starosti. Tím pádem je velice nemile překvapí fakt, že na své jídlo musí chvíli čekat. V žádném případě se ale „velice příjemným tónem“ nebojí ozvat a pod vousy si zabrblat poznámku o tom, že už do této restaurace v životě ani nepáchnou.
