Když se mi naskytla možnost udělat rozhovor s touto dívkou, šla jsem po té příležitosti jak slepice po flusu. Je to velmi silný a smutný příběh, který bych si snad ani nechtěla vyslechnout, kdyby neměl šťastný konec. Ovšem pohled na usměvavou slečnu s baculatými tvářemi držící půlročního chlapečka, který právě zjistil, že paleček je na cucání, byl nezapomenutelný.
Pověz nám něco o tvé zkušenosti s drogami…
Už puberta byla co do průšvihů docela pestrá a potom to šlo jako podle učebnice. Chytla jsem se špatné party, vyzkoušela nejdříve měkké drogy a postupem času i tvrdé. Nějakou dobu to bylo opravdu složité. Párkrát jsem měla pocit, že to je začátek konce. Chvíli bezedné deprese, potom zase prchavé štěstí. Měla jsem možnost potkat hodně lidí, kteří ujížděli na perníku, a osud ani jednoho z nich nebyl záviděníhodný. Věděla jsem, že abych takhle jednou neumřela, musím odjet někam daleko a přestat, což se mi, myslím, povedlo.
Mohla bys mi podrobněji popsat, jak ses dostala k užívání pervitinu?
Asi ve 14 letech už jsem pravidelně vysedávala s kamarády v parku na lavičkách a nezadržitelně se opíjela vínem, vodkou, kouřila marihuanu… Na večírcích zkoušela další druhy drog, až jednou kamarád přinesl malý sáček s bílým práškem a já vyzkoušela „piko“ tenkrát poprvé. Od té doby to bylo pravidlem, že o víkendu vyrážíme shánět „něco do nosu“. Problém nastal, když jsem si našla nového přítele a svěřila mu svůj zlozvyk. Netušila jsem, že má veliké zkušenosti s užíváním této drogy nitrožilně, a ochotně mi to hned ukázal. Pak už jsem se vezla.
To musela být síla. Co na to tvoje rodina?
Myslím, že rodiče nejdřív nic netušili. Byli nešťastní, že mají dceru, která je samý problém a od 16 let prakticky nebydlí doma. Určitě si mysleli, že lítám v marihuaně. Jenže pak už to nešlo schovávat. Zhubla jsem 20 kilo, nikdy nejedla, kradla peníze… Jednou mě táta naložil do auta a jeli jsme se projet. Cestou se mě přímo zeptal, jestli beru drogy. Řekla jsem, že ano. Pak se zeptal, jak je užívám. Odpověděla jsem, že si je píchám do ruky. Od té chvíle už se na nic neptal, vyložil mě z auta a odjel. Mamka to potom musela určitě vědět taky, ale nikdy se mě na to nezeptala.
Brala jsi to často? Myslíš, že jsi byla závislá?
Bohužel ano, hlavně to jedno léto bylo pro mě velice intenzivní. Opět jsem měla jiného přítele, mimochodem to je skvělý člověk. Dnes už má rodinu a drogy nebere. Tenkrát ale bral. Seznámili jsme se samozřejmě při shánění pervitinu a hned se do sebe zakoukali. S ním jsem si poprvé dala takový množství, až mi hučelo v hlavě a neunesly mě vlastní nohy. Vozili jsme palivové dřevo až do domu. Jeli jsme na dvě hodinky do lesa, pokáceli a naložili dřevo a pak ho prodali za dostatek peněz, abychom si mohli dopřávat opravdu děsivé množství drog. Časem nám to ale začalo přerůstat přes hlavu. Kolikrát mi ležela připravená stříkačka na stolku i několik hodin a já brečela, že mi bude špatně, až si to vezmu. Tenkrát jsem se rozhodla, že oba přestaneme a odjedeme. A vybrali jsme si Brno.
Proč zrovna Brno?
Je na druhé straně ČR.
Jak to probíhalo? A povedlo se vám přestat?
Hned druhý den jsem na internetu sehnala v Brně bydlení a domluvila si pár pohovorů. To bylo v pátek, a v pondělí jsme jeli. Byla jsem ráda, že nejedu sama a že mám v příteli podporu a sdílíme stejné odhodlání. Začátky byly těžké. Nikdo nám nevěřil. V noci jsme se budili a brečeli, jak nám drogy chybí. Pokaždé tomu pomohlo pár piv a vzájemná podpora. Asi po půl roce jsme se na pár dní vrátili a okamžitě si sehnali pervitin. Myslela jsem si, že umřu. Stejná dávka jako předtím nám udělala hrozně zle, ale konečně bylo jasné, že tohle nechceme.
Jak dlouho už to je od vašeho odjezdu a co se změnilo?
Od odjezdu do Brna uběhlo tři a půl roku. S přítelem už spolu nejsme. Prostě bez drog si už tolik nerozumíme. Mám za sebou tři roky práce v KFC, kde jsem potkala mnoho přátel. V prosinci jsem porodila krásného syna a žijeme spolu sami opět v mém rodném městě. Jeho tatínka jsem poznala v Brně, ale jelikož má na prvním místě alkohol, nedávám mu šanci žít s námi, aby mě nesváděl k pití a neovlivňoval malého.
Jak se cítíš teď?
Vážím si toho, co mám. Krásného syna, byt. Ale občas si vzpomenu na to „období temna“, jak tomu s oblibou říkám. Těch 20 kilo mám zase zpět a chybí mi moje hubená postava a nezávislost. Ale myslím, že s těmito pocity bojuje každý abstinent. Ani v duchu by mě nenapadlo se do toho zase spustit. S rodiči mám obnovený a pěkný vztah. Obklopila jsem se rodinou, přáteli a prací. Momentálně pracuji na autobiografické knížce a zároveň spolupracuji na scénáři k filmu, jehož součástí má být i můj příběh. Těším se, co nového mě ještě potká. Těším se, až poprvé uslyším slůvko MÁMA.
Zaujal vás tento emotivní příběh? Znáte podobný příběh se šťastným koncem? Povězte nám ho na našem Facebooku.
Foto: deviantart.com
