Vždycky jsem chtěla pracovat ve velké firmě a budovat si tam kariéru. O to víc jsem si vážila nabídky, která před rokem přišla, a o to víc jsem byla nadšená, když jsem se do takové firmy na pozici PR opravdu dostala. Moje představa byla krásně naivní. Mladá holka přijde do obří společnosti, začne makat, bude mít pár super nápadů a za chvíli z ní bude manažerka v drahém kostýmku, na luxusních podpatcích, laptopem v náručí a nasnobeným výrazem ve tváři. (Mám pocit, že z nás americké filmy dělají dementy…) Ne že by se tohle nestávalo… Ale myslím, že čím větší firma, tím víc dřiny se za každým úspěchem skrývá. Kariéra v korporátu není zdaleka tak raketová, jak by si člověk přál. A nakonec možná přijde naprosto nečekané zjištění…
Co mě ale práce v korporátu naučila?
Spoléhat se sama na sebe. Ze začátku to pro mě byl šok – tolik lidí kolem vás, ale nikdo vám vlastně neumí (nebo nechce) pořádně poradit. Blbý! Ale pozitivní na tom je to, že pokud nezůstanete uraženě fňukat v koutě, seberete se a budete informace hledat, najdete je. Objevíte nové zdroje, nové cesty, nové způsoby… A to se vám do budoucna může hodit.
Trpělivosti! A že tu jsem hodně postrádala. Jakmile jsem si něco usmyslela, musela jsem to vždy hned udělat. Dokud vaše úkoly závisí pouze na vás, je to brnkačka. Pokud ale pracujete ve velké firmě, kde vám jeden krok musí schválit x lidí, plus k tomu ještě čekáte na další dílečky do skládačky od externí agentury, dodavatelů, nadnárodních skladů nebo na rozhodnutí od zahraničních ředitelů, naučíte se čekat. Čekat a nevyšilovat kvůli tomu. Moc dobrá vlastnost do života.
Time management, který s tím docela souvisí. Musíte předvídat nepředvídatelné a přizpůsobit tomu svou práci. Protože jenom čekat také není možné. Všechno musí fungovat, takže pokud se někde zbrzdí jedno, je třeba zamakat na dalším. Mezitím se na vás valí další úkoly ze všech stran a vy musíte stihnout všechno!
Asertivní argumentaci, která je naprosto nepostradatelná v rámci zachování své vlastní hlavy na krku. Ani nespočítám, kolikrát se mi stalo, že jsem měla odlišný názor než mí nadřízení. Chtělo se mi křičet, zatřást s nimi a zeptat se jich, jestli tohle opravdu myslí vážně. Nikdy jsem to ale neudělala, za což jsem na sebe zpětně docela hrdá. Naopak se mi několikrát povedlo v klidu a rozumně dojít ke kompromisu. Velký úspěch pro malou Adri.
Přijmout fakt, že nekteré věci se prostě nezmění! Ano, samozřejmě i tohle je denním chlebem ve velké firmě. Vaše nápady prostě neprojdou. Vaše řešení nejsou dost dobrá a vaše postupy jsou možná až moc inovátorské a odvážné. Můžete za ně bojovat, ale měli byste poznat, kdy je na čase to vzdát. Být originální je občas zbytečně na škodu, ale být osina v něčím zadku je dost problém.
Řešit problémy. Ať už to byly maličkosti nebo velký průser, člověk od toho prostě nemůže dát ruce pryč. Nemá smysl to odkládat, zametat pod kobereček, brečet doma pod peřinou… Je zapotřebí vstáta jít to řešit, protože tohle za vás maminka neudělá. S čistou hlavou a vstřícností na rtech jsou všechny problémy najednou mnohem snažší. Hlavní zásada ale zní: Hlavně se z toho nepo***t!
Vážit si (nejen) své práce. Možná se to může zdát jako hloupost, možná jako nafrněnost. Ale třeba ten pocit také záte… Makáte, makáte opravdu s plným nasazením a máte radost z toho, co jste dokázali. Ale nakonec to nikdo neocení. Bere se to jako samozřejmost. Právě v tomhle momentě je důležité se zastavit a říct si: Seš fakt borec! A stejně tak posléze ocenit druhé. Pochválit sebe vlastně není úplně těžké. Ale pochválit druhé… To umí jen ti opravdoví borci. O to víc si pak ale vážíte svého šéfa, když vás poplácá po ramenou. Naučíte se zde i obrovské pokoře.
Nečekané zjištění
Po roce práce v korporátu se nedostavilo ředitelské křesílko. Dostavilo se prozření a jedno důležité zjištění. Vždyť já nejsem pro korporát vůbec stavěná! Byla to škola, přesně ta škola života, o které každý tvrdí, že vám dá nejvíc. A já jsem za ní neskutečně vděčná! Díky ní už teď vím, že netoužím po kostýmku, kanceláři v xtém patře a podřízení celého svého života kariéře. Chci zpátky svoje růžový vlasy, tričko s kytarou a ošoupaný kecky. Chci mít vlastní projekt, do kterého dám své srdce, nápady, energii, nadšení a píli. A nebudu muset čekat moc dlouho, než se mi moje investice královsky vrátí. Ani ne v penězích a v obecném úspěchu. Ale v lidech, se kterými spolupracuju, v uznání od nich i od klientů, v dobrém pocitu z naší společné práce a tom vnitřním klidu, že dělám něco, co má opravdu smysl a posouvá nás dál. A za tím teď právě jdu!
Máte vlastní zážitky z korporátu? Napište mi je. Třeba na Facebook.
Foto: Photl.com
