Původně jsem chtěl napsat děsně „chytrý“ článek na toto téma, kterých většina z nás četla už nespočet. Občas si říkám: Tohle snad nemohl napsat ani člověk, který coming outem prošel. Nebo dokonce že ten člověk ani není homosexuál.
Mým záměrem rozhodně není poučovat někoho, nebo ho dokonce k něčemu nutit. Je to můj první článek pro tento web, a tak jsem si řekl, že by možná bylo trochu k věci, kdybych řekl, jak to vlastně bylo se mnou.
Omlouvám se předem, do teď jsem se nerozhodl, jak ho vlastně napíšu. Píšu rád. Baví mě to. Ale s oslovováním veřejnosti nemám moc zkušeností (zatím). A proto to napíšu prostě tak, jak to cítím, a stylem, který je něco jako SPZ mojí tvorby.
Čím začít? Co je to coming out, všichni samozřejmě víme. Pro mě to je, a myslím, že i zůstane, jedna z nejpodstatnějších etap a odrážecích bodů mého života.
Býval jsem prostě jen šprt, co hrozně rád dělal dojem na učitele, měl jsem mega dlouhé vlasy s ofinou, která, když zavál vítr, létala jako důchodkyně ve vichřici. Moje oči vypadaly jako směrovky „Západ – Východ“ (ano, šilhal jsem). Dělal jsem všechno proto, aby si mě holky skoro nevšímaly, a také se mi to celkem dobře dařilo. Tělocvična ve škole pro mě byla něco jako mučírna. Myslím, že více se už vykreslovat nemusím. Typické dno společenského řetězce (ovšem i pár dobrých kamarádů jsem měl!).
Přišel jsem na střední a už mě celkem unavovalo odkývávat klukům, že ta holka, co zrovna prošla, má fakt „libovej zadek“ nebo „pevný prsa“. Věděl jsem, že takhle to dál nepůjde. „Ale co mám dělat?“ Myslím, že tuhle otázku si položilo už hodně lidí přede mnou, a ještě hodně lidí si ji položí. A tak můj herecký výkon pokračoval.
Dost jsem se změnil. Vypadal jsem jinak, choval se jinak, ale myšlenky pořád stejné. Tohle prostě nedám, mám právo být takový, jaký chci být! Jenže pořád jsem měl hrozný strach. Hrát si na heterosexuála bylo čím dál tím těžší a těžší. Kamarádi si začali všímat, že se chovám jinak, rodiče také, prostě už to nešlo.
V každé chvilce, kdy jsem byl o samotě, jsem trpěl depresemi, úzkostí. Napadaly mě různé věci, a věřte, že i ty, za které bych si teď asi namlátil. Ale nějak jsem to pořád zvládal, už jen silou vůle, ale dával.
A pak to přišlo. Léto 2013. Moje první brigáda. A moje první zkušenost s tím, že mě balí kluk.
Byl jsem nezkušený, nikdo nevěděl, že jsem gay. Ale on to prostě věděl. Pracoval se mnou. Den co den jsem byl vystavený útokům jeho neustálých připomínek a narážek (no, byl jsem v sedmém nebi, co vám mám povídat). Nikdy jsem to nezažil. A bylo to tak nové, tak zvláštní, tak vzrušující. Ta myšlenka, že nejsem sám, že se konečně někdo objevil v mém blízkém okolí a je jako já…
Po několika týdnech jsem se nakonec přiznal. Ale jen jemu. No, nebyla to dobrá volba. A on rozhodně nebyl někdo, s kým bych chtěl sdílet své první zážitky jako gay (hodně mírně řečeno). Ale za jedno bych mu prostřednictvím toho článku rád poděkoval. Byl to právě on, kdo může za to, že jsem se setkal, seznámil a nakonec i byl s jednou z mých nejbližších a nejmilovanějších osob.
Osud má někdy velmi zvláštní smysl pro humor. Ale abych to dopověděl. Chodil jsem s ním. Chvíli. Pak jsem přišel na to, že pro lež, přetvářku a faleš nejde nikdy daleko. Přišel rozchod a můj první šrám na dosud neraněném srdci.
Nesl jsem to celkem špatně, ale jak jsem už zmínil, poznal jsem úžasného člověka, kterému patří rozhodně nemalé poděkování! On, říkejme mu třeba „tajemný neznámý“, byl opravdu vrcholem mých představ o opravdovém partnerovi. Sešli jsme se, psali si, slovo dalo slovo a už byla ruka v rukávě po nějaké době.
Náš vztah bylo něco, co mě drželo nad vodou. Najednou jsem měl důvod, proč existovat, měl jsem důvod se smát, mít se na co těšit. Těžko se to popisuje.
Myslím, že vám nebude vadit, když vás ušetřím popisů našeho vztahu, už teď se cítím jako Rosamunde Pilcher.
No, a teď k té nejpodstatnější části. Ze dne na den jsem byl k nepoznání proměněný! Doma jsem se smál, byl jsem uvolněný, veselý a hlavně šťastný. A jak bývá zvykem, tyhle radikální změny poutají pozornost. Rodiče zajímalo, s kým se scházím. Přátele o to víc. Ale já nebyl připravený jim to říct. Nebyl.
Trvalo to dlouho. Skoro tři měsíce, kdy jsem odolával nátlaku. Ale řekl jsem si: Dost!
Jednou jsem přišel domů. Bylo pozdní odpoledne. Bavili jsme se se spolužačkami a trochu i pili. Jako vždy doma probíhala kontrola mé střízlivosti. Po 10minutové přednášce o tom, že 18 mi bude až za půl roku, jsem se sesunul v naší kuchyni na židli. (Zvláštní, že tuhle chvíli si pamatuji přesně do detailů.) A mamka spustila: „Můžeš mi říct, co se s tebou v poslední době děje? Vůbec tě nepoznávám, ať je to cokoliv, řekni mi to!“
A jak to tak bývá, člověk posilněný alkoholem nemá zase tak velké zábrany. Reagoval jsem asi po desátém opakování stejné fráze: „Prostě jsem GAY…“
Nastalo hrobové ticho. Moje mamka měla v očích výraz podobný tomu, jako bych jí právě řekl, že umírám. Podívala se na tátu. Ten mlčel a nevěřícně zíral s do poloviny vykouřenou cigaretou.
Asi po minutě mlčení mamka řekla: „To není pravda. Nevěřím ti! To prostě nemůže být pravda! Však jsi normální! Jsi normální kluk!“ A věřte, že i když jsem se svými rodiči měl hodně sporů, tak pohled na zdrcenou mámu, která vypadá, jako by právě přišla o syna, s očima zalitýma proudy slz, by zlomil i osobu s nejtvrdším srdcem.
Odebral jsem se k sobě do pokoje. Brečel jsem. Litoval toho. Celou noc nespal. Slyšel jsem, jak pořád pláče. Mrzelo mě, že to nechápe.
Nastalo období, kdy jsem s rodiči vedl jen tu nejnutnější konverzaci. Slyšel jsem z jejich úst spoustu názvů mé osoby typu buzerant, teplouš apod. A to bolelo ještě víc.
Nechci zacházet moc do detailů. Jsou to rodiče, vychovali mě. A šok to musel být velký, takže jim to asi nemůžu mít za zlé. Ovšem netrvalo dlouho a já se přiznal veřejně.
Prostě jeden status na Facebooku. Nevím, co bych k tomu více řekl. Bál jsem se, to je jasné! Ale vesměs jsem se dočkal jen pozitivních reakcí. Spoustě z mých přátel jsem jen potvrdil jejich domněnky.
A pak? Svoboda. Klid. Duševní harmonie! Ten pocit, když v sobě něco držíte tak dlouho, a pak to vyřknete, je tak osvobozující. Měl jsem kluka, kterého jsem hrozně miloval, on mě také miloval, všichni konečně věděli, co jsem zač. Měl jsem spousty opravdu nemilých zážitků s rodinou a jejich reakcemi, trvá to do teď, ale to možná někdy příště.
A jediné, co chci teď říct, je tohle: Chcete být sami sebou? Chcete se cítit svobodně a nedusit se slovy, která říkáte při konverzaci s přáteli? Nechcete se přetvařovat? Potom vám můžu poradit jen to, abyste to ze sebe pustili. Řekněte to! Řekněte to všem, kdo pro vás něco znamenají. Bojíte se? To není nic, za co byste se měli stydět. Strach z tak velkého rozhodnutí je na místě. Měli jsme ho všichni. Nejste sami. A nikdy nebudete. Praví přátelé zůstanou, a i rodina, co to zpočátku nepřijme, bude nakonec při vás!“
Držím palce všem, kteří se chystají k otevřenému přiznání své orientace, a i těm, kteří se k tomu nechystají, ale jen o tom zatím přemýšlejí.
A jaký byl váš coming out? Podělte se s námi na Facebooku!
Foto: Flickr.com (leezie5, Davi Ozolin, Bunches and Bits {Karina})
