Nizozemsko není zas tak odlišná země, aby člověk po příjezdu utrpěl kulturní šok. Ostatně co se vám v souvislosti s touto zemí vybaví nejdřív? Marihuana? Tulipány? Dřeváky? S ničím takovým jsem tu ještě nepřišla do styku. Všudypřítomná kola a naprostou rovinu jsem čekala, takže taky žádné překvapení. Největší šok tedy přišel až se vstupem do školy.
Pod universitu Avans spadá nespočet rozmanitých fakult, z nichž hned několik sídlí právě v majestátní moderní budově, ve které se koná i náš kurs Paediatric Physiotherapy (Fyzioterapie dětí). Samozřejmostí se tu pro vás má stát hned několik skutečností, na které nejspíš z Česka nejste zvyklí. Jistě, že před vchodem je obrovské parkoviště pro stovky kol. Do školy zcela samozřejmě vstoupíte automatickými otočnými dveřmi, načež po pravé ruce máte výtah, po levé vchod do dvoupatrové studovny se stovkami knih a desítkami počítačů. Přímo před vámi je recepce pro případ, že vám něco není jasné. Vydáte-li se prostornou chodbou podél prosklené stěny budovy, dovede vás mimojiné do prosvětlené haly s pohodlnými sedačkami a ozdobnými palmami, kde se většinou studenti schází k obědu. Pokud se chtějí sejít za jiným účelem, i k tomu budova nabízí několik pohodlných a příjemných míst v každém patře.
Po celé škole snad není místa bez bezdrátové sítě ani stolu bez zásuvky pro připojení laptopu. Stejně tak je běžnou proprietou každé třídy chytrá interaktivní tabule, na kterou můžete nejen psát, ale i přehrávat a promítat cokoli z počítače. Konkrétně naše specializovaná třída je také plná pomůcek, které báječně doplňují a zpestřují výuku či přestávky – od žebřin, přes nejrůznější hračky, lana a míče, až k polštářům. Vedle toho všeho stojí lednička a dvě mikrovlnné trouby. Asi jen tak, kdyby něco, protože když jsem jednoho dne začala hledat zásuvku, do které bych takový spotřebič zapojila, ukázalo se, že jsem první, koho to vůbec napadlo. Nizozemce přece jen neláká ohřívat si oběd, tady se obědvají bagety a tousty, teplé se jí až k večeři. Tudíž ani kantýnu ve škole nenajdete, leda předražený bufet s vybraným sortimentem.
Ovšem abyste se stali právoplatnou a funkční součástí tohoto moderního kolosu, neobejdete se bez elektronické studentské karty s originálním přihlašovacím jménem a heslem. Organizační schopnosti zdejších pracovníků očividně samozřejmostí nejsou, takže elektronická karta na nikoho z nás zahraničních nováčků nečekala, ačkoliv datum našeho příjezdu bylo mezinárodní kanceláři známo s tříměsíčním předstihem. Což o to, že jsme si tak nemohli koupit kafe z automatu, půjčit knihu či cokoli okopírovat nebo vytisknout. Předně se bez údajů ze studentské karty nedostanete do interního elektronického systému kurzu, přes který probíhá veškerá komunikace. A ve kterém na vás čekají stovky stránek nezbytného studijního materiálu.
Než se nám brány elektronického systému zvaného Blackboard definitivně otevřely, bylo nám nejspíš lehčeji na srdci. Od té doby totiž týden co týden čelíme náporu tří až devíti úkolů k vypracování a prodiskutování, jejich neopomenutelnou součástí je nastudování pěti až deseti kapitol nejrůznějších učebnic týdně. Pracujeme sice ve skupinách, takže si úkoly můžeme rozdělit, ale pořád na každého jeden do týdne zbyde, což vás klidně připraví o jeden celý den, a pořád musíte ty úkoly ostatních aspoň přečíst, což vás může klidně připravit o jeden večer. Další dva dny v týdnu trávíme ve škole v zásadě od rána do večera – ráno diskusní kroužek se studijní skupinou, odpoledne vyučování.
To vysvětluje, proč jsme byli před kurzem varováni, že obnáší čtyřicet hodin studia týdně. Nevěřila jsem, vždyť hned vzápětí píšou, že školu budeme mít jen ve středu a v pátek. Jenže tady se zastává pravidlo, se kterým jsme byli v úvodu seznámeni velmi názorně: „Učebnice můžete číst doma, společné hodiny jsou od toho, abychom osvěžili, co už víte, a procvičili, co jste se naučili.“
Tím se dostáváme k odhalení, jaký že to je můj běžný večerní program. Takže za první měsíc podtrženo sečteno: jedna unavená seznamovací večeře, jedna karnevalová party, jeden večer s vínem u zlatého olympijského závodu Sáblíkové, jedno posezení nad pivem. Se dny to nebylo o moc lepší tím spíš, že pošmourné počasí ven zrovna nelákalo, a čas a svědomí cestování nedovolovalo. Přišlo zjištění, že tohle není v prvé řadě zahraniční pobyt, to je předně studijní pobyt.
V posledních dvou týdnech se sice moje společensko-kulturní situace o dost zlepšila, to ale nic nemění na tom, že ve škole s koncem první půle semestru přituhuje. Erasmus plný nových mezinárodních setkání a zajímavých zážitků, jak jsem si ho vždycky představovala, pro mě vlastně otevřely až webové sociální sítě, zejména Couchrurfing.org. Ale to už je jiný příběh.
Foto by Šárka Čapková, StudentPoint
