Jak to bylo u mě?
Už odmala jsem byla mezi svými kamarádkami nejvyšší. Nebo jsem alespoň k těm nejvyšším patřila. Tehdy jsem se těšila, až budu dospělá a vysoká. Těšila jsem se na to, jak budu nosit podpatky a budu mít krásné dlouhé nohy, jako mají modelky. Ale přibližně ve svých patnácti jsem začala zjišťovat, že to nebude tak skvělé.
Co mi začalo vadit?
Zjistila jsem, že kluci, obzvlášť v patnácti letech, nejsou moc vysocí. Takže když se mi hormony bouřily, nemohla jsem si ukázat úplně na každého kluka, protože byl menší než já. Nemohla jsem se přes to přenést. Nyní mi je dvacet, měřím asi 178 cm a stále je kolem mě spousta kluků a chlapů, co jsou menší. A stále jsem si na to nezvykla.
Nevýhoda je to také na plese. Se svými 178 cm si nemůžete vzít boty s deseticentimetrovými podpatky. Nebo můžete, ale máte jistotu, že budete o hlavu vyšší než většina lidí v sále.
Co je ale super!
Často na různých festivalech, v divadlech a kinech si kamarádky stěžovaly, že přes někoho nevidí. Já jsem ale většinou vysmátá. Stačí se malinko nahnout doprava nebo doleva a vidím vše.
Další výhodou je, že všude dosáhnu. Když před námi máma schovávala třeba cukroví na skříň, nemusela jsem lézt po skříních a stěnách jako Spiderman. Stačilo si stoupnout na špičky, trochu se natáhnout… a bylo to. Anebo jsem dosáhla na strom pro ty nejzralejší třešně.
Má cenu mít komplexy ze své výšky?
Na začátku puberty, kdy jsem byla vyšší než většina kluků, mi moje výška vadila. Začala jsem se třeba hodně hrbit. Ale po čase mi došlo, že je lepší brát vše pozitivně. A tak jsem se to naučila brát jako svoji přednost. Pamatujte, že vždy chceme to, co nemáme, a zkuste si ze svých komplexů udělat přednost.
A co vy, jste spokojené se svou výškou? Řekněte nám to na Facebooku!
Foto: deviantart.com
