Pohádky, které nám v dětství způsobily doživotní trauma

Vítejte ve světě svých nejhorších nočních můr.
Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on pocket
Share on pinterest

Pohádky jsou konstruovány tak, aby potěšily dětskou duši a vnesly do života drobotiny zábavu, poučení a zabavily je natolik, aby aspoň na tu hodinu a půl daly pokoj a nepokoušely se zabít strkání vidličky do zásuvky nebo okusováním nábytku. Ale někteří tvůrci to nejspíš nepochopili a natočili něco, po čem si často i v dospělosti chcete strčit do pusy palec, sednout si do kouta a s prázdným výrazem v očích si přehrávat v mysli písničku Hello darkness my old friend.

Bambi

Tady není co dodat. Ačkoliv Disney většinou produkuje pohlazení na duši, které je kids friendly, tak v tomto filmu sáhl více než vedle. Ano, mluvíme o té scéně, kdy nebohému kolouškovi zastřelí lovci maminku a on zůstane sám v zimě. Podezříváme sadistické tvůrce, že tuto scénu sem vložili jen proto, aby se drobotina s brekem vrhla na svou vlastní maminku a s pláčem ji prosila, aby do lesa na houby odteď nosila jen oranžovou reflexní vestu. Pro sichr.

O Janovi a jeho podivuhodném příteli

České pohádky mají takovou jednu speciální temně laděnou větev, která se vyznačuje depresivní atmosférou, nepříjemnými studenými barvami a hororovou hudbou a zvuky. Ať už je to Třetí princ, Deváté srdce, O statečném kováři nebo Princ a Večernice. Nejdémoničtějším snímkem z tohoto českého subžánru je bezpochyby ale výše zmíněná čirá temnota O Janovi a jeho podivuhodném příteli. Pokud si na tuto hrůzu, kde tajemní magičtí tvorové mají místo vyřízlého srdce pulsující krystal, kam si strkají klíče (!), nepamatujete, tak je to jenom proto, že se vás váš mozek snaží ochránit. Prostě jste to radši vytěsnili.

Buráková pomazánka

Tento film má takové zvláštní specifikum. Ať se o něm bavíte s kýmkoliv, kdo ho viděl jako dítě, tak vám řekne, že si myslel, že se mu tento film zdál. Vážně. Krom toho, že se nám to stalo osobně, tak to tvrdí lidé jak na českých, tak na zahraničních fórech. Film o chlapci, který po setkání s duchem vyplešatěl a nakonec mu začaly na hlavě růst vlasy, z kterých se dělaly magické štětce, vyděsil nejednu generaci. Důvod, proč tento film působí tak znepokojivě je ten, že autoři přiznali, že scénář psali podle snové logiky. Ačkoliv se jedná o kanadskou produkci, tak se právě na psaní této hrůzy podílel slavný český scénárista Vojtěch Jasný. Tak díky, Vojtěchu.

Dumbo

„Cože?“, říkáte si. Jak by mohl být film o roztomilém ušatém sloníkovi děsivý? My vám řekneme proč. V jedné scéně se toto slavné slůně sjede mýdlovými bublinami a má podivný feťácký sen, který je natolik surrealisticky halucinogenní, že by se za něj nemusel stydět ani David Lynch. Chápeme, že sedmdesátá léta byla celá pod vlivem LSD, ale nikdy nepochopíme, proč si tvůrci dětského filmu mysleli, že kaleidoskopická znepokojivá taneční kreace slonů bez očí, co si lezou z vlastní pusy, bude pro děti zábavná. Inu, podívejte se sami. Pěkné noční můry přejeme.

Něco z Alenky

Alenka z říše divů je taky neškodná, ne? Ne?! Ne. Ne, pokud ji svěříte do rukou známému českému surrealistovi Švankmajerovi, který svou specifickou filmovou poetiku získal díky zážitku, kdy v rámci vojenského experimentu jako mladík do sebe ládoval halucinogeny pod dohledem komunistických doktorů jako bonbóny. Nejenže tato podívaná není ani omylem pro děti. Ona možná nebude i pro lecjakého citlivého dospělého.

Daleká cesta za domovem

Pokud vám rodiče někdy přinesly tento kreslený film s králíčky s tím, že vám udělají radost, tak se jim to možná trochu nepovedlo. Díky této podívané z vás totiž navždy vytvořili labilní rozklepané trosky, co budou do konce života potřebovat psychoterapii. Tento snímek se sice tváří jako nakašírový patos o přátelství, ale nejlepší popis je psychologické drama, co vyústí v dost depresivní králičí holocaust.