Na rohu Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí stával kdysi dům. Jenže přišla válka a dům byl zničen. Omylem, když si Američané spletli Prahu s Drážďany. A pak tu celých padesát let nestálo nic. Ne, že by tu snad nikdo nic postavit nechtěl, za minulého režimu bylo mnohokrát rozhodováno o tom, jaká budova by zde měla vyrůst. A tak jsme na Rašínově nábřeží mohli mít například budovu Ústřední správy nákupu zemědělských výrobků Praha, budovu Svazu českých novinářů, objekt České obchodní komory, obchodní zastupitelství Maďarské lidové republiky či Rakouské kulturní, společenské a reprezentační centrum. Nicméně žádný návrh nebyl zrealizován, za což můžeme být rádi.
A pak se zrodila myšlenka výstavby
Dům vedle této prázdné parcely patřil (a snad i patří) rodině Havlových. A jak se dozvídáme v knize Tančící dům, několik málo let před sametovou revolucí v tomto domě bydlel chorvatský architekt českého původu Vlado Milunič. Václav Havel, tehdy nepřítel státu číslo jedna, požádal Miluniče, aby zpracoval projekt přestavby jednoho z bytů. Během přestavby se Milunič s Havlem údajně sblížil a bavili se mimo jiné o tom, jak by bylo krásné, kdyby na vedlejší parcele vyrostl dům, celý věnovaný kultuře. Pak přišla sametová revoluce a Václav Havel se z nepřítele státu stal jeho prezidentem. Na základě náhodné zmínky prezidenta, jak Milunič říká, dostal zakázku na projekt nárožního domu s kulturní náplní.
Slovo dalo slovo a vyrostl dům
Vlado Milunič navrhl dům tvořený ze dvou částí – statické a dynamické. Odkazoval tím prý k předrevoluční společnosti. Menší část se tehdy oddělila od většinové, staticky totalitně strnulé a vydala se do světa změn. Tento návrh se náhodou zalíbil Miluničovu příteli Pavlu Kochovi, který v Praze zastupoval holandskou společnost Nationale Nederlanden, dnešní ING. A tak se tato firma stala hlavním investorem stavby. K realizaci projektu byl přizván také americký architekt Frank O. Gehry. V roce 1992 se začalo stavět a už o čtyři roky později se Praha mohla pyšnit novou moderní stavbou. Že se jednalo o stavbu skutečně vydařenou, dokazuje také prestižní ocenění amerického časopisu Time v kategorii design roku.
Ačkoliv původní záměr byl výhradně kulturní, dnes v něm najdeme především kanceláře. V nejvyšších patrech se nachází bar a restaurace, velmi luxusní. Na střeše domu je potom terasa, která nabízí úžasný výhled na Hradčany i Malou Stranu.
Tančící dům patří nepochybně mezi skvosty nejen pražské, ale troufám si říct světové architektury. Jen škoda, že si ho většina normálních smrtelníků zevnitř nejspíš nikdy neprohlédne.
Foto: tancici-dum.cz
