Většina z vás jistě o Dostojevského Zločinu a trestu přinejmenším slyšela. Tenhle mistrovský psychologický román nechybí v žádné školní osnově a patří vůbec k nejdůležitějším knižním počinům devatenáctého století. A ve století dvacátém se dočkal i několika filmových adaptací. My se teď podíváme na čtyři z nich a trochu si je proklepnem, okouknem, zjistíme, co jsou zač a za co stojí. Pro čtenáře knihy možnost, jak příběh znovu prožít, pro ty, kterým se číst nechce, zase způsob, jak do něj proniknout. Přesto ale doporučuji si knihu přečíst, je rozhodně o co stát.
Crime and Punishment (1935), USA
Režie: Josef von Sternberg
Hrají: Peter Lorre, Edward Arnold, Douglas Dumbrille, Gene Lockhart
V roce 1935 v USA natočil původem rakouský režisér Josef von Sternberg svou adaptaci Zločinu a trestu. Ačkoliv se od výsledného filmu nakonec distancoval, jelikož podle něj měl se svou knižní předlohou pramálo společného, stojí tahle raná verze rozhodně za pozornost. Filmařsky i herecky je velmi zdařilá a její uchopení Dostojevského předlohy poměrně neotřelé – příběh není zasazen do konkrétního času ani místa, čímž zdůrazňuje univerzálnost a nadčasovost celé myšlenky. Co diváka také překvapí, jsou lehce pozměněná jména postav, která byla zřejmě přizpůsobena americkému publiku (Rodion – Roderick, Avdoťja – Antonya, atd.)
Raskolnikova ztvárnil Peter Lorre, který sice typově do této postavy příliš nepasuje (v době natáčení mu bylo již 30 let), ale dokázal své postavě vtisknout přesně ty charakterové rysy, které jsou pro ni typické a klíčové. Důraz klade na Raskolnikovovu aroganci, která je jeho největším skrytým hříchem, ale velmi dobře zvládá naznačovat také jeho postupný rozklad a rozpolcenost. Sternbergův Zločin a trest je vůbec herecky na skvělé úrovni, byť pro dnešního diváka nemusí být styl třicátých let se svou typickou dialogovou dynamikou úplně stravitelný. Přesto každý jistě ocení přinejmenším vynikajícího Gena Lockharta coby Porfirije Petroviče. Ten je v jeho podání přesně tím nepříjemně bodrým Raskolnikovovým soupeřem, který ho pomalou hrou slov a oťukáváním postupně dohání ke zhroucení.
Celý příběh sice přišel poměrně zkrátka, jelikož se musel vejít na plochu necelé hodiny a půl, ale scénář si ze své předlohy bere většinu podstatného a pracuje s tím tak, aby vynechané části nezcházely. V podstatě se příběh soustřeďuje pouze na Raskolnikovův vnitřní boj a psychologii a takřka vše ostatní jeví pouze epizodně. Diváka znalého předlohy místy zamrzí roviny, jež přicházejí zkrátka (detektivní linie, Svidrigajlov), pokud si ale toto odpustíte, film vás pravděpodobně potěší, protože díky tomu funguje velmi dobře jako adaptace, ale i sám o sobě.
Moje hodnocení: 80 %
Zločin a trest/Prestupleniye i nakazaniye (1970), Sovětský svaz
Režie: Lev A. Kulidžanov
Hrají: Georgi Taratorkin, Innokentij Smoktunovskij, Taťjana Bjedova, Viktorija Fjodorova, Jefim Kopeljan, Irina Goševa, Jevgenij Lebeděv, Vladimir Basov
V roce 1970 byl Zločin a trest adaptován na domácí půdě režisérem Lvem Kulidžanovem. Ten se rozhodl pro co nejdoslovnější převedení knihy na plátna, a proto taky obdařil film patřičnou stopáží (trvá bezmála čtyři hodiny). Zde si tak její fandové přijdou na své, protože opravdu každá linie příběhu dostala svůj prostor a nic nezchází. Někdo by se možná bál, že takto dlouhý snímek bude ubíjející a únavný, ale opak je pravdou – scénář plyne svižně a nenechá vás usnout. Kamera je navíc velmi moderní, a tak i když je film černobílý, jako celek jeho vizuál nepůsobí staromódně.
To se nedá úplně říct o hereckých výkonech, které jsou místy tak trochu divadelní a příliš patetické (v tomhle ohledu vede Taťjana Bjedova, jejíž Soňa je skutečný uzlíček neštěstí a pro srdceryvný pláč nejde daleko). Přesto to zase tolik nevadí, protože k téhle látce se to celkem hodí – psychologie postav tu hraje důležitou roli, a tak se filmař prostě neobejde bez nějakého toho patetického monologu. Herci navíc (a snad to není jen můj dojem) do svých postav perfektně sedí. Georgi Taratorkin jako komplikovaný neduživý Raskolnikov, Viktorova Fjodorova coby jeho silná emancipovaná sestra Duňa a také Jefim Kopeljan, jehož Svidrigajlov je přesně tak rozporuplný jako v knize.
Tomu všemu taky hodně napomáhá samotné ruské prostředí, které prostě nikde jinde napodobit nemůžou. Ruský jazyk, ruská jména, všechno to působí mnohem přirozeněji a uvěřitelněji, když se to odehrává přímo v matičce Rusi (tehdy samozřejmě v Sovětském svazu). Popravdě si nedovedu představit lepší způsob, jak Zločin a trest adaptovat, tahle ruská verze prostě vypadá, jako by postavy z románu skutečně ožily i s prostředím, kde se vše odehrává, a i proto je prožitek z něho opravdu silný a pro někoho by snad dokonce mohl nahradit samotnou předlohu. Hlavní jeho půvab ale spatřuji v tom, že zvládá potěšit i čtenáře, kteří se nemusí bát, že by jejich oblíbená postava třeba přišla zkrátka.
Moje hodnocení: 90 %
Zločin a trest/Crime and Punishment (1998), USA
Režie: Joseph Sargent
Hrají: Patrick Dempsey, Ben Kingsley, Julie Delpy, Eddie Marsan, Penny Downie
Televizní filmy bývají ošemetné, především pak televizní adaptace klasik. Ty mají povětšinou úspěch v podobě seriálů, ale na ploše středně dlouhého filmu častokráte přicházejí o své kouzlo, myšlenku, vůbec prostě o to, co je jako knihu činilo unikátní. A nacpat takový Zločin a trest do neprostorného televizního balení bylo pro režiséra Josepha Sargenta opravdu velké sousto. Přesto se s ním nepopral úplně špatně. Americká produkce ztrvárnění ruskému prostředí sice příliš nesvědčí, kulisy a kostýmy ale vypadají poměrně dobře, takže peněz zřejmě bylo dost. Problém ovšem nastává u scénáře, kde geniální předloha přichází opravdu hodně zkrátka.
Lítá se od scény ke scéně a každá postava má sotva šanci se nějak pořádně úvest či představit. Děj je samá zkratka a všechno to působí tak trochu bezradným dojmem, jako by tvůrci nevěděli, co z předlohy mají zachovat, co nechat a na co se soustředit. Ve výsledku tak dostáváme velmi osekanou verzi Zločinu a trestu, která fanoušky předlohy přinejlepším nechá chladnými, možná potěší svou interpretací některých motivů, ale v žádném případě je nemůže uspokojit. Kdo knihu nečetl, nebude asi úplně tápat, ale rozhodně si uvědomí, že tady něco nehraje a že postavy, jejich motivace, jednání a děj vůbec jsou prostě nedotažené.
Co je na téhle adaptaci asi nejlepší, je přítomnost Bena Kingsleyho. Jeho filmografie je opravdu zajímavou záležitostí, jelikož zahrnuje věci kvalitní i naprosto zavrženíhodné. Naposledy jsme ho mohli vidět například jako George Meliése ve Scorseseho Hugovi. V každém případě Kingsley svým výkonem televizní Zločin a trest opravdu pozvedává a jeho Porfirij je opravdu charismatický a sugestivní. A ani Patrick Dempsey coby Raskolnikov není špatný, vlastně svou postavu docela slušně zvládá, ovšem jaksi nedostává možnost předvést něco víc, především vinou špatného scénáře. Za zmínku stojí také Julie Delpy v roli Soni, která sice také nemá šanci naplno se ukázat, ale její postava je přinejmenším zajímavá a samozřejmě krásná.
Shrnuto a podrtženo, tahle televizní adaptace není žádný zázrak. Diváka naurazí, ale ničím nepřekvapí. V televizi vnizkla a tam taky patři.
Moje hodnocení: 50 %
Zločin a trest/Crime and Punishment (2002), USA/Polsko/Rusko
Režie: Menahem Golan
Hrají: Crispin Glover, Vanessa Redgrave, John Hurt, Margot Kidder
Zatím zřejmě poslední adaptace Zločinu a trestu je nejzajímavější tím, že se odehrává přibližně o sto let později než předloha, tzn. 90. léta 20. století. Využívá tudíž pro nastolení tížvé společenské situace právě tehdejší změny režimu (rozpad Sovětského svazu) a docela se jí to daří – kulisy soudobého Ruska jsou nevlídné a pošmourné a atmosféra filmu tomu odpovídá – bezútěšná a neveselá vás nenechá na pochybách o tom, že život tehdy nebyl žádný med. A to platí pro Raskolnikova a jeho přítele Razumichina dvojnásob. Studentský život je prostě bída. A právě tahle marnost je asi hlavní zbraní filmu.
Zajímavý je ale i mladý Crispin Glover v roli Raskolnikova. Jeho kreace postavy je ujetá, nestálá a roztěkaná a tvoří zajímavý protipól s Porfirijem Johna Hurta (který je zde tak trochu „hlavní hvězdou“). Ten je oduševnělý a rozvážný, ne tak bodrý jako jeho předloha v knize, díky čemuž má ale trochu větší charisma a vůbec působí jako silnější osobnost. I proto je jejich duel hodně zajímavý, protože coby postavy tvoří trochu jiné extrémy než v knize. Příběh samozřejmě prošel řadou úprav, ovšem základní kostra zůstala stejná. Zapláčou fanoušci Svidrigajlova (mezi něž se řadím i já), protože toho film pomíjí úplně. Zato ale můžete očekávat vskutku odporného Lužina, jehož prostě budete nenávidět, a Soňu, která není tou křehkou osůbkou z knihy, nýbrž životem ošlehanou a zkoušenou ženou, která připomíná spíš Raskolnikovovu sestru Duňu. Změny nejsou tak citelné, jak by někdo možná čekal, příběh funguje a graduje poměrně dobře, nelze se ale ubránit dojmu, že trochu postrádá tah na branku. Rozhodně funguje o dost lépe, než americká televizní adaptace, ale jako by mu pořád něco scházelo k tomu, aby byl opravdu působivý. Určitě ale stojí za zhlédnutí u kvůli neotřelému zasazení do současnosti (což ovšem není originální myšlenka, o tom níže) a charismatické dvojici Glover Hurt.
Moje hodnocení: 65 %
Tak to jsou čtyři adaptace stejné knihy, které jsem v poslední době viděl. Nejlépe z toho podle mě vychází ta ruská, ovšem každý si určitě udělá názor sám. Navíc – existují i další adaptace Zločinu a trestu, velmi zajímavě vypadají například francouzská verze z roku 1956 nebo finská z roku 1983. Ty obě posouvají děj románu do současnosti stejně jako ta z roku 2002 a určitě stojí za vidění. Pokud by je třeba někdo viděl, rozhodně uvítám nějaké hodnocení v komentářích. A to je pro teď vše, snad byl tenhle článek pro někoho přínosem.
Foto: csfd.cz, timeinc.net, gdefon.ru
