Americe ji darovali Francouzi. Už 133 let vítá vysoko zdviženou rukou s pochodní lodě připlouvající do newyorského přístavu. Řeč je samozřejmě o soše Svobody, která je mimochodem od roku 1984 zapsaná na Seznam památek světového dědictví UNESCO.
Je to tak trochu paradox. Abyste se dostali k symbolu svobody, musíte se zařadit do hodně dlouhé fronty a projít přísnou kontrolou, stejně jako třeba při nástupu do letadla. Newyorské úřady tak odpovídají na hrozbu teroristickými útoky.
Když už máte kontrolu za sebou, můžete se při cestě lodí na Liberty Island (česky Ostrov Svobody) kochat pohledem na jeden z nejznámějších symbolů Ameriky. „Přijíždějí sem lidé z celé země, vlastně z celého světa,“ říká Daphne Yun ze Správy Národních parků USA, která o Sochu Svobody pečuje.
Hlavní atrakcí je samozřejmě vstup do nitra majestátní ženské postavy a výstup do její čelenky, ze které se nabízí opravdu působivý výhled. Lístek není až tak drahý: za cestu z Manhattanu lodí a výstup zaplatí teď v roce 2019 dospělý 21 dolarů 50 centů, děti dolarů 12. Ale problém je obrovský zájem. Lístek si musíte rezervovat dlouho dopředu a v době, kdy píšu tyhle řádky, je čekací doba víc než tři měsíce dopředu.
Mistrovské dílo i mocný symbol
Společná práce francouzského sochaře Bartholdiho a inženýra Gustava Eiffela představuje podle UNESCO mistrovské dílo tvořivého lidského ducha. Postava ženy osvětlující vysoko zdviženou pochodní cestu lodím připlouvajícím do Nového světa je spojením technického a uměleckého mistrovství.
„Je mocným symbolem. Inspiruje k zamyšlení, debatám i protestu. Je to ideál svobody, míru, lidských práv, zrušení otroctví, demokracie a příležitosti.“ Tak UNESCO vysvětluje, proč jeho odborníci zapsali sochu Svobody na Seznam památek světového dědictví.
„V roce 2000 jsme měli asi pět miliónů návštěvníků,“ říká Daphne Yun s tím, že po teroristických útocích z 11. září 2001 návštěvnost prudce klesla.
Trable na začátku 21. století
Jenže od tragických dnů, které otřásly životem nejenom v New Yorku, ale v celých Spojených státech, už uplynuly bezmála dvě desítky let. Na Sochu svobody se od té doby přijíždělo každý rok podívat stále víc lidí. Jedinými výjimkami byly roky 2012 a 2013. Samotná Socha prošla v té době náročnou rekonstrukcí, při které se do ní mimo jiné instalovaly nové výtahy. Turisté se tak mohli procházet jenom v jejím okolí, a to přece jenom tolik netáhlo.
Potom se Socha znovu slavnostně otevřela 28. října 2012. Jenže hned druhý den přišel hurikán Sandy a poničil velkou část New Yorku včetně Ostrova Svobody. Vážně poškozená byla hlavně mola, na kterých se vyloďují návštěvníci připlouvající na přívozech z jižní části Manhattanu a protějšího pobřeží New Jersey. Opravy trvaly víc než 8 měsíců a teprve 4. července 2013 na Den nezávislosti mohli na ostrov zase návštěvníci.
TIP: Vydejte se na zájezd do USA. Vybrat si můžete jeden z poznávacích zájezdů nebo zájezdů po vlastní ose. Můžete si i půjčit auto v USA nebo obytný vůz a procestovat Ameriku křížem krážem.
Dej mi své ubohé…
Kouzlo Sochy svobody možná spočívá v tom, že si její význam může každý vykládat po svém. Můžete ji brát prvoplánově jako symbol nových možností, které Amerika nabízí. Nebo jako symbol naivního idealismu hraničícího s pokrytectvím, protože mnoho z přistěhovalců mělo a má problémy s naplněním svého amerického snu.
Když se vybíraly peníze na stavbu podstavce pro Sochu Svobody, napsala v roce 1883 básnířka Emma Lazarusová sonet, který přispíval k ochotě dárců otevřít peněženky. Mimo jiné se v něm píše:
Dej mi své ubohé, unavené,
své schoulené masy toužící volně dýchat,
ten žalostný nadbytek tvých přeplněných břehů.
Pošli je sem, zmítané bouří a bez domova,
pro ně já pozvedám pochodeň u zlatých dveří!
A tenhle úryvek najdete také dodnes na tabulce na podstavci. V době, kdy se američtí politici přou o to, jak zastavit imigraci do Spojených států a jestli vybudovat zeď na jižní hranici s Mexikem, působí tohle poselství podle mnohých lidí naprosto ironicky. A také to hlavně liberální média často připomínají a vládě Donalda Trumpa vyčítají.
Myslím, že taková argumentace nedává moc smysl. V době, kdy Emma Lazarusová psala zmíněné verše, měly Spojené státy jen něco přes 50 milionů obyvatel. Nově příchozí se mohli usazovat prakticky na stejném území, které patří Spojeným státům dnes, kdy je těch obyvatel už skoro 330 milionů, tedy víc než šestinásobek.
Už koncem 19. století navíc procházeli nově příchozí docela přísnou imigrační procedurou na Ellisově ostrově, který je od Sochy Svobody jen kousek. Nikdo to nepovažoval za perzekuci. Dnes se snaží americké úřady zamezit příchodu nelegálních migrantů, kteří se snaží jakoukoli kontrolu obejít a přicházejí hlavně z jihu z Mexika. Srovnávat tehdejší LEGÁLNÍ a dnešní NELEGÁLNÍ přistěhovalce do USA je přinejmenším problematické.
Skutečností je, že Amerika zůstává obrovským magnetem pro lidi z celého světa. Bez ohledu na to, jestli v ní hledají čistě lepší ekonomickou situaci, bezpečné útočiště před perzekucí nebo prostě co nejlepší uplatnění svých profesních schopností a dovedností, které jinde nacházejí obtížněji. Socha Svobody tenhle přetrvávající magnetismus ztělesňuje, ať si o dnešní Americe myslíme cokoli.
