Neznám člověka, který by netrpěl nějakou fobií. Muži gamofobií (strach ze sňatku), ženy arachnofobií (strach z pavouků), manažeři nomofobií (strach ze ztráty mobilního signálu) a já minimálně pěti dalšími. Pětadvacetiletá studentka Kamila trpí jednou z těch méně známých fobií, a to agorafobií.
Agorafobie byla dlouho dobu označována jako strach z opuštění domova a strach z otevřených prostor. Před nedávnem však byla překvalifikována a rozšířena o strach z vystupování na veřejných místech, vstupování do přelidněných obchodů, cestování dopravními prostředky a strach z uzavřených prostor. Člověk trpící agorafobií se nebojí přímo těchto prostor, nýbrž toho, co by se jim mohlo na těchto místech přihodit. Obavy mají především z toho, že by se mohli na těchto místech ztrapnit, upoutat pozornost nebo by z nich nemohli nalézt únik. Od svého strachu se nemohou odpoutat, místům se snaží vyhýbat a nejlépe se cítí v bezpečí svého domova.
Kdy se u tebe agorafobie projevila?
Úzkostné stavy jsem poprvé začala pociťovat v průběhu mého studia na vysoké škole. Díky mojí neschopnosti pracovat systematicky a průběžně se připravovat do školy, což je na vysoké nezbytné, jsem se před každým zkouškovým začala neuvěřitelně nervovat. Nespala jsem třeba tři noci, jak jsem se snažila vše dohnat. Seminárky jsem psala na poslední chvíli, abych vše stihla. Byl to pro mě neuvěřitelný stres. Když jsem vlastní vinou nic nestíhala, začala jsem pociťovat návaly úzkosti. Začala jsem se bát chodit do školy. Co když mě profesor vyvolá, na něco se zeptá, já to nebudu vědět a bude to trapas? Když jsem přišla pozdě na přednášku, byly už zavřené dveře do posluchárny, dokázala jsem za nimi stát třeba i půl hodiny a čekat na vhodnou chvíli, kdy vejít, aby to nebylo trapné. Bušilo mi srdce, dunělo mi v hlavě, měla jsem pocit, že omdlím a nakonec jsem dovnitř stejně nešla a jela jsem zase domů. V tu chvíli se mi ulevilo. Tenkrát mě ani ve snu nenapadlo, že tyto projevy mohou souviset s nějakou psychickou nemocí.
A kdy nastal ten zlom, kdy sis uvědomila, že trpíš psychickou nemocí?
Zlom nastal v době, kdy jsem psala bakalářku. Abych stihla termín odevzdání, psala jsem často dlouho do noci. Jednou, když jsem ležela v posteli po celodenním psacím maratonu, jsem měla najednou pocit, že nemůžu dýchat. Začala jsem se dusit, svíralo se mi hrdlo. Nadechla jsem se, ale měla jsem pocit, že mi vzduch nejde do plic. Začala jsem hysterčit. Zkroutila se mi pusa a ruce. Celé tělo jsem měla v křeči, brečela jsem, nemohla jsem se uklidnit. Svým jekotem jsem vzbudila přítele, který se mě po prvotním šoku snažil uklidnit. Po chvíli jsem se trochu uklidnila a ptala se sama sebe, co to ksakru bylo. Odpověď přišla asi po dvou minutách, kdy se mi zase začalo kroutit tělo, zbělala jsem a zase nemohla dýchat. Tohle trvalo asi hodinu. Rozhodla jsem se, že okamžitě musím do nemocnice. V nemocnici mě rozhodně nepřijali s otevřenou náručí. Naměřili mi EKG a poslali domů s tím, že jsem „bláznivá hysterka“. Řekli mi, že si mám dát pár dní pauzu a zůstat v klidu doma.
Následujících čtrnáct dní bylo pro mě křest ohněm. Nebyla jsem schopná opustit bezpečí domova. Co když se mi to stane na ulici, lidi budou koukat, nikdo mi nepomůže? Pak jsem ale už musela vyjít. Nejednou byl pro mě problém jet městskou hromadnou. Měla jsem pocit, že se nemůžu hnout, musela jsem vystoupit ven, do prostoru.
Jak se u tebe nemoc dál vyvíjela?
Od té doby se k těmto zmíněným nabalily další mé strachy a problémy. Děsí mě prostory, kde jsou davy. Jít nakoupit do obchodního centra je pro mě už nepředstavitelné. Davy se valí, všechno na mě padá, dusím se, je mi horko. Když jdu na nákup a stojím dlouho ve frontě, začnou se mi podlamovat kolena a mám strach, že omdlím. Nemůžu chodit do kina, divadla, na koncerty. Při představě, že budu potřebovat na toaletu, budu se muset zvednou a všichni se na mě budou dívat… Je to pro mě trapná situace. Nejhorší co pro mě je, je cestování. Když jedu domů ze školy, musím jet jedině vlakem.
Proč vlakem?
Protože je tam toaleta, můžu si otevřít okno. Cestovat autobusem prostě nemůžu. Jet někam na dovolenou taky nepřipadá v úvahu. Když mě zvou přátelé třeba na chatu, nebo pod stany, tak si raději vymyslím, že jsem nemocná.
Děsí tě, že budeš daleko od domova?
Ano, ta představa, že jsem dál od domova, od mého bezpečného přístavu, od nemocnice, od lidí, kteří mi mohou pomoct…. Když už ale někam musím odjet a zjistím, že v blízkosti není lékař, beru si sebou obrovskou tašku s léky. Mám strach, že onemocním, budu potřebovat pomoc od lidí, budou na mě naštvaní, že zase já mám problém.
Jak reagovala tvá rodina a okolí, když jsi jim sdělila, že máš agorafobii?
Paradoxně na mě nikdo nepoznal, co mi je. Okolí si o mě myslí, že jsem nespolehlivá, protože prostě nedokážu přijít nikam včas. Možná si myslí, že jsem nespolečenská a domácí puťka. A pro spoustu lidí jsem určitě divná. Párkrát jsem to zkoušela někomu říct, ale reakce byla: „No jo, ty musíš mít vždycky něco extra“.
Jak ses s agorafobií sžila? Dá se s ní normálně fungovat?
Žít se s tím dá, jen se nesmím stresovat, protože jinak se mi zas vrátí ty úzkostné stavy. Beru antidepresiva, protistresové kapky a neusnu bez neurolu. Díky nim dokážu vyjít ven, jet domů alespoň tím vlakem, jít do školy na přednášku. V nepříjemných situacích a nepříjemném prostředí musím myslet na hezké věci a na to až za sebou zabouchnu domovní dveře, protože ať je pro mě všude relativně dobře, doma je mi stejnak nejlíp.
Trpíte nějakou fobií? Máte strach z pavouků, hadů nebo uzavřených prostor? Zaujal vás příběh Kamily? Napište nám!
Foto: sxc.hu
