Za budovou čekala dodávka a v ní tři chlapíci středního věku, z nichž jeden byl romského původu a druhý afroameričan, ve skutečnosti Ostravák jak poleno. Jeho jméno, jež jsem nedokázala vyslovit už tehdy, znamená v překladu Vycházející slunce, ale jak mi doporučil, hned ze startu všichni mu říkají Bubuš.
„Kluci“ nás (mě a kamarádku Marušku) naložili do zadní části dodávky, jelikož vepředu nebylo logicky místo a tak nezbývalo než se hermeticky uzavřené, snažit sledovat cestu městem, ve kterém jsme nikdy předtím nebyly a snažit se aspoň něco vrýt do paměti, až budeme utíkat z místa, na které jsme se blížili.
Po cirka deseti minutách cesty neznámými ulicemi, jsme zastavili u jakéhosi domu, z něhož se po chvilce vyklubal bývalý dům vykřičený, a zamířili na terasu, kde večeřel náš budoucí zaměstnavatel i s kolegy. Ani mě nezarazilo, že on sám je brunátný postarší muž s několikadenním strništěm, ale že všichni kolem něj vypadají podobně!
Byli tu muži i ženy, všichni působili sešlým dojmem a v očích měli příběhy, které je snad lepší neznat, po omladině vidu ani slechu. Později vyšlo najevo, že většina z nich nemá domov a žijí z podpory nebo právě takovýchto pochybných brigád. Většina už zažila vězení, měla velké dluhy, které neustále každým dnem narůstaly, děti v ústavu, protože nebyli schopní se o ně starat.
Každopádně po vystřízlivění jsme došly k názoru, že když už jsme tady tak to nevzdáme a půjdeme do toho. Každá zkušenost dobrá. Ubytovali nás na pokoj 5 krát 5 metrů, ve kterém byly čtyři ocelové postele a jeho značnou část zabíral barový pult (?!). O tom, jak mohou být pokoje generově rozdělené, jsme si mohly zavzpomínat leda na letní tábory.
Vstávalo se každý den v půl šesté a práce spočívala v kopání děr a jejich následné dokumentaci. V praxi jste, společně s další minimálně stovkou lidí, deset hodin seděli s lopatičkou a kyblíčkem v 40°C vedru na poli a pomalinku, aby se jáma nepoškodila, rýpali zeminu. Naneštěstí jsem si párkrát vybrala místo vedle postaršího muže s vyšislým plnovousem, kterému šátek na hlavě doplňoval otrhaný riflový komplet vestičky a kraťasů. Ten si vesele celý den dokola přehrával na magnetofonu Morčata na útěku.
Asi po týdnu jsme dům opustily, aby nás přestěhovali do unimo buněk v nedaleké vesnici. Práce pokračovala pořád stejně. Avií předělanou na autobus nás každé ráno vozili na pole a život šel vesele dál. Bubuš se stal naším novým spolubydlícím a když některý den nebyla práce, koupali jsme se v místním rybníce a chodili na procházky do borových lesů.
Idyla netrvala dlouho. Právě díky nedostatku práce lidem došly peníze. Pohled na čtyřicetileté muže, kteří nemají co jíst a živí se všichni jedním chlebem třeba dva dny, nebyl nic pěkného a i my dvě jme byly nucené celý týden přežít s necelou stokorunou.
Po třech týdnech v unimo vesničce už nám došla trpělivost, sbalily jsme se, chytly stopa a odjely domů. Po nějaké době jsem, při náhodném čtení Blesku zjistila, že jednoho z mužů přejel kombajn. Usnul při polední pauze a jako zázrakem se mu nic moc nestalo. Celý „management“ je ve vězení i s ostravským Afričanem v čele a tak jediná připomínka na tenhle bláznivý výlet mi chodí ve formě vánočních sms od bodrých manželů, kteří si na tuhle brigádu jeli odpočinout od dětí.
Ilustrační foto z knihy Objevování starého Egypta, M. Verner et. al., 1990
