Zatímco na základní škole jsme se neustále trápili s větným rozborem a mluvnicí, tak na střední škole jsme se zabývali výhradně literaturou. Jakmile jsme měli psát mluvnické cvičení nebo pravopisný diktát, tak se ihned zvedla vlna nevole. Právě diktáty studenti píši velmi neradi. Získat jedničku není vůbec jednoduché. Musíme totiž překonat různé nástrahy českého jazyka. Ať už se jedná o čárky nebo velká písmena. Známku si však můžeme vylepšit pěkně napsanou slohovou prací na zadané téma. I když je pravda, že ne všichni studenti jsou rození literáti.
Taky jste patřili mezi absolventy základních škol, kteří se nemohli dočkat až budou na střední škole probírat známá literární díla a životy slavných spisovatelů? Literární teorie a historický vývoj literatury je předmětem studia na všech typech středních škol. A je to velmi prosté, poněvadž čeština je povinným maturitním předmětem a nikdo z nás se jí nevyhnul a nevyhne. Maturita z češtiny je základ!
Zmatek v literárních figurách a tropech
Nejjednodušší je chronologický postup, ve kterém jsou události řazeny za sebou podle toho, v jakém pořadí se odehrály. Pokud hovoříme o retrospekci, tak jednotlivé události jsou nám podávány formou autorových vzpomínek. Většinou platí, že autor v úvodu naznačí konec díla. Typickým příkladem může být detektivka. Rámcová kompozice pojímá více dějových linií. V takovém případě rozlišujeme hlavní a vedlejší příběh. Především v historických románech se uplatňuje prolínavá kompozice, která je založena na souběžném seznamování se s dalšími dějovými liniemi (osudy hlavních hrdinů). Pevné uspořádání dějových složek má drama: expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa. Pokud mluvíme o dramatu, tak je jasné, že dílo je uspořádáno do dialogů. Místy se vyskytují i hloubavé monology. Užívá se přímá řeč.
Co tím chtěl básník říct?
Ve své podstatě je velmi důležité pochytit autorův postoj, který se odráží v celém díle. Svou roli hraje také fakt, zda je dílo psáno v er-formě nebo v ich-formě. Běžně se setkáváme se satirickým pojetím. Jednoduše řečeno je to kritické nazírání na skutečnost v komické rovině. Také parodie je komickým prvkem. Uvádí se, že parodie je karikatura provedena slovem. Běžně se setkáváme i se sarkastickým pojetím a ironií. Ledaccos můžeme vyčíst i ze samotného závěru, jenž může být tragický nebo komický. Některá díla mají otevřený konec, jiná jsou zakončena pointou.
Teď se můžeme společně podívat na tropy a jednotlivé literární figury. De facto rozlišujeme dva druhy tropů: metafory a metonymie. Metafora je jakési přenesené pojmenování na základě vnější podobnosti (barva, tvar). Někdy je velmi těžké rozeznat metaforu od metonymie, která přeneseně pojmenovává nějakou vnitřní skutečnost.
Některé příklady:
přirovnání – pojmenování na základě srovnání (chytrý jako liška)
personifikace – přisuzování lidkých vlastností neživé přírodě (kapky deště zpívají)
perifráze – nahrazuje přímé pojmenováním popisem (Japonsko – země vycházejícího slunce)
parenteze – vsuvka
hyperbola – záměrné zveličování situace (jednou za uherský rok, říkal to snad už tisíckrát).
eufemismu – zjemnění (zemřít=zesnout)
dysfemismus – negativně citově zabarvené slovo (zemřít=zdechnout)
elipsa – záměrné vynechání větného členu ve věte (jsou čtyři)
apostrofa – oslovení někoho, kdo nám nemůže odpovědět
antiteze – spojení dvou protikladných slov (strašně pekný)
aliterace – opakování stejné hlásky ve více slovech za sebou
anafora – opakování slovo na začátku vět
epifora – opakování stále stejných slov na konci vět
gradace – stupňování a snaha docílit citové intenzity v textu
litotes – zmírnění výrazu negací jeho opaku (není to tak špatné)
tautologie – nadbytečné zdvojení (zcela a úplně)
A jak probíhá nebo probíhala vaše příprava na maturitu? Řídíte se heslem, kdo je připraven není překvapen, a nebo všechno necháváte na posledníc chvíli? Určitě se najde něco pozitivního i na hodinách češtiny. Pište a přispívejte na náš Facebook.
Foto: photl.com
