Nemůžeme jednoznačně říct: „Tohle je kýč.“ Určení kýče je subjektivní záležitost a každý z nás jej chápe a vnímá jinak. Každý z nás má jinou hranici kýčovitosti.
Kýč=umění?
Mnoho lidí prostě kýč nevydýchává, hlavně pokud se o něm mluví jako o umění. Ale, co to tedy je? Jak ho máme nazývat? Umělci se vždy smějí, jakmile se začneme bavit o kýči. „Kýč pro mne není umění, ale nikdy jsem ho nedokázal vytvořit. Vytvořit kýč je strašně těžké,“ říká ostravských umělec. Proč je tak těžké ho vytvořit?
Co dělá kýč kýčem?
Kýč bývá často definován takto: „naoko líbivé, ale umělecky bezcenné dílo“. Neřadíme ho tedy moc do umění, ale stále ho můžeme nazývat dílem.
Hlavním cílem kýče je člověka dojmout a silně působit na jeho smysly a emoce. Kýč má být záměrně líbivý a přeplácaný. Obsahuje věci, které jsou v přirozeném prostředí oku lahodící a krásné, ale ne všechny objekty jsou stejně krásné na papíře či ve formě keramických postaviček.
Tohle je kýč!
Jak už bylo řečeno na začátku – kýč je subjektivní. Nicméně dovolím si uvést pár příkladů typických kýčů, tak jak to cítím já. Vy si však sami zkuste říci, co je pro vás kýčovité či co naopak ještě snesete.
Typickým příkladem může být celá řada divně vypadajících hraček na vietnamské tržnici, které různě zpívají, pohupují se a mají znázorňovat kreslené postavičky či zvířata. Dále bych mohla uvést keramické sochy jelenů a jiné lesní zvěře, nejlépe s pozlaceným ornamentem. Tyto předměty se s oblibou objevují na skříních našich babiček a prababiček. Zkrátka a jistě řečeno, všechny typy „lapačů prachu“.
Západ Slunce jako kýč?
I tak by se to dalo říct – je krásný, dojímá nás a vždycky nás ohromí. Cítíme u něj šimrání v břiše a jakousi nostalgii. Já bych to však neviděla, tak černě. I když matka příroda pro nás nachystala pěknou dávku kýčů: Představte si zasněženou krajinu, v dálce na obzoru se tyčí pár stromů a jako hlavní objekt, aby toho nebylo málo, jelen v říji. V zimní krajině dost zřetelně rozeznáme jeho sílu a páru, jež mu stoupá od tlamy. Nějak takhle mohl vypadat kýčovitý román.
Poutě – výplod lidské fantazie!
Na pouti je záměrně shlukován poměrně velký počet kýčů, až by se dalo říct, že pouť se rovná jednomu velkému kýči. Ale stále zůstává v oblibě jak mladých, tak starších ročníků. Před vstupem na pouť bychom měli projít lékařským vyšetřením, zda nepodlehneme síle kýčovitosti. Blikající světla, míchanice všech různých barev – hlavně, aby to zaujalo lidské oko. A ono to zaujme. Zaujme to tak moc, že nás to omámí. A to vše krásně doplňuje otravná hudba, která nám v hlavě zní ještě týden po návštěvě pouťových atrakcí.
Typický český kýč!
Za typický český kýč považujeme zahradního trpaslíka ve všech formách. Přesto, že k nám byl přivezen skoro před sto lety z Rakouska, stal se součástí většiny zahrad, ale i balkonů či oken. V dnešní moderní době se k němu připojily další prapodivná stvoření a keramické zvířata – čápi, žáby, hříbečky aj.
Kýč nejen na papíře
Stačí pár kameramanským triků, střihů a ze svatby se může stát pohřeb. To vše doplníme smutnou a depresivní hudbou a filmařský či spíše dokumentační kýč je na světě. Právě to mi připomíná televizní noviny jedné nejmenované, ale velice známé, televizní stanice.
Milan Kundera mluví v souvislosti s kýčem o tzv. „principu druhé slzy“. To znamená, že člověk se dojímá nad objektem a zároveň ho objekt nutí dojímat se i nad vlastním dojetím.
Redaktorka pořadu Víkend Adéla Klingorová vnímá kýč takto: „Kýč pouze předstírá, že je krásný, ale je jen líbivý. Tím vlastně lže a klame zrak. Na druhou stranu je tak jednoduchý a čitelný, že nepotřebuje výklad, nenutí člověka přemýšlet, proto je pro mnohé lidi příjemný a lehce dosažitelný.“
Kýč je zkrátka droga – působí rychle, ale poskytuje jen dočasné uspokojení.
Jak vnímáte kýč vy? Pište do diskuze nebo na Facebook.
Foto: sxc.hu
