Sbohem ANOREXIE, chci prostě jen žít!

Exkluzivní velmi otevřený rozhovor s mladou studentkou o tom, jak vypadá život po boku anorexie a jak probíhá její léčba za zdmi psychiatrie.

Podle statistiky umírá na anorexii téměř 20% postižených a je považována za nemoc s nejvyšší mírou úmrtnosti mezi psychiatrickými poruchami. Dvaadvacetiletá studentka Eva, však tuto zákeřnou nemoc porazila a o svém boji nyní otevřeně promluvila v rozhovoru pro StudentPoint. 

Vzpomeneš si, jak jsi sama sebe vnímala před tím, než začaly tvé problémy s anorexií?    

Od dětství mám problémy se štítnou žlázou, proto jsem nikdy nepatřila mezi nějaké hubeňoury. Ráda jsem se taky najedla, zvlášť o prázdninách u babičky, to pak nebyl problém přijet domů,        i s 10 kg navíc. Nemohu ale říct, že bych byla nějaký tlouštík, spíš jsem byla proti spolužačkám  na základní škole vyspělejší. Přestože jsem se ve škole s nějakým posmíváním nikdy nesetkala, sama sebe jsem moc dobře nevnímala. Moje máma je perfekcionistka a občas utrousila nějakou tu poznámku jako: “Tohle si nemůžeš přece vzít na sebe, nebo zastrč to panděro” (smích).        Asi jsem si to tehdy vzala moc k srdci.”

Uvědomuješ si, jak to všechno vlastně začalo?             

S váhovým příbytkem, kvůli problémům se štítnou žlázou, jsem se necítila zrovna v pohodě. Tak jsem se prostě jednou v létě rozhodla, že s tím něco udělám. Začala jsem cvičit, vyřadila jsem všechno sladké a nahradila ho ovocem a zeleninou. Výsledek se brzy dostavil a to mě motivovalo natolik, že jsem chtěla ještě něco málo shodit.”

Jak reagovalo tvé okolí?        

„Ze začátku byly odezvy kladné a všichni říkali, jak mi to sluší. Byla jsem tak akorát a moje máma mi po dalších shozených kilogramech řekla, že to už stačí. Mě to ovšem nabudilo k snaze o další hubnutí. Okolí si toho začalo hodně všímat, měla jsem neustálý pocit, že lidi sledují, kdy jím a kdy nejím. To mi vlastně zůstalo dodnes, ten divný pocit, když mám jíst na veřejnosti – a to jsem z toho už venku.”

Kdy myslíš, že se Ti to vymklo z rukou?     

Myslela jsem si (jak se říká), že to mám pořád pod kontrolou (smích). Chtěla jsem ještě něco málo shodit. Říkala jsem si, že už jen trošku a budu spokojená. Do toho se přidaly problémy s máminým přítelem, s kterým jsem si nesedla. Neustále se s mámou hádali a často lítal i nábytek. Tenkrát jsem nějak nevěděla, jak to řešit a protože máma dělala, jako by bylo vše v pořádku, tak jsem její postoj přijala a dělala taky, jakože nic. Problémy jsem řešila jídlem, asi jsem tím tehdy chtěla říct, že se u nás něco děje.”

Jak se pak Tvé problémy s jídlem projevovaly?     

„Porce jídla se samozřejmě snižovaly. Navíc jsem začala vyhazovat svačiny, a to už rozhodně v pořádku nebylo. Neustále jsem cvičila a využívala veškeré možnosti k pohybu. Můj energetický výdej byl vyšší, než příjem, byla jsem unavená, bez nálady a s nikým jsem se nebavila.”                                            Photo by youtube.com

Kdy sis uvědomila, že máš problém a co Tě přimělo situaci řešit?      

„Sice jsem věděla, že už to není úplně v pořádku, ale pořád jsem si ten problém nepřipouštěla. Anorexie mě izolovala od rodiny i od kamarádů a já řešila jen co a kolik jíst. Zhubla jsem nakonec přes 20kg. Na léčení mě doporučila moje endokrinoložka. Vzhledem k tomu, že mě zná od dětství, tak ihned poznala, jak moc jsem zhubla a že to psychicky nezvládám. Skončila jsem tehdy s antidepresivy na psychiatrii v Plzni, ale nikam to nevedlo. Jedla jsem jen proto, že jsem musela,  ale věděla jsem, že až budu doma, bude to stejné. Navíc tam pak zavládla šikana, jelikož tam byli  i pacienti z pasťáků, tak jsem odešla na revers domů.

Jak to vypadalo doma, změnilo se něco?                

„Situace doma byla stejná. Někdy jsem si říkala, že by mi bylo možná líp na té psychiatrii. Chvíli jsem se držela, ale pak u mne máma našla schované jídlo a všechno bylo jasné, hned druhý den jsem jela na psychiatrii do Liberce. Bylo to tam stejné jako v Plzni, protestovala jsem a se sestrami jsem se hádala i o to, jestli se napiju, nebo ne. Už i toho jsem se bála. Vydržela jsem tam asi 14 dní a pak už byla jen jediná možnost, dětská psychiatrická klinika v Motole.”  

Myslíš, že tam to bylo v něčem jiné?   

Hospitalizace v pražském Motole jsem se bála, ale asi jsem se tam i těšila, protože už jsem z toho chtěla ven. Když jsem tam přišla, všechno na mě dopadlo. Najednou jsem viděla moji mámu, pak číslo na váze a nakonec i tu neustálou snahu zhubnout, která se změnila v nemoc. V sesterně jsem se pak rozbrečela.”

Jak probíhala samotná léčba?        

„První tři dny jsem dostávala poloviční porce jídla, což jsem ještě psychicky zvládala. Pak ale přišly plné porce a hned první nášup knedlíky, které jsem asi 3 roky vůbec nejedla. Byl to velký nezvyk, ale věděla jsem, že vybírat si nemůžu. Na druhou stranu jsem si to nakonec i užívala, protože kdo se dneska může léčit jídlem (smích)? Samozřejmě tam byl taky určitý režim, různé terapie a skupinové sezení, takže člověk měl stále co dělat, vlastně jsem se tam ani necítila jako na psychiatrii.”

Zkusíš popsat Tvůj běžný den v Motole?                                                          

Určitě. Ráno jsme měli snídani a pak ranní sezení s doktory a sestrami, kde jsme si řekli, co a jak ten den bude. Pak jsme šli do školy. Po škole svačina a autogenní trénink. Je to relaxační metoda, kterou vede terapeut a jejím účelem je uvolnění organismu a mysli. Pak oběd a polední klid, po kterém následovalo skupinové sezení anorektiček a bulimiček. Pak byla muzikoterapie, nebo jsme šli třeba na procházku. Hodně záleželo i na váhovém příbytku, za odměnu jsme měli třeba půl dne volno, někdy dokonce i celý den, nebo víkend, takže jsem občas mohla využít Prahy a jejích možností.”

Co obnášelo skupinové sezení?

Když měl někdo problém, tak jsme se ho snažili psychicky podpořit, čímž jsme vlastně pomáhali i sobě, protože jsme tak někdy přišli i na příčinu vlastních problémů.

V Motole ses tedy nakonec vyléčila? Dá se vlastně anorexie úplně vyléčit?   

„I když už jsem svůj pohled sama na sebe změnila a naučila jsem se mít se ráda taková, jaká jsem, červíček tam asi vždycky bude. Když jsem se léčila, tak jsem docela pochopila lidi závislé  na alkoholu, nebo drogách. Anorexie je podobný začarovaný kruh, a když skončí léčení, je pak docela těžké čelit realitě. Přijdeš domů, kde je najednou ta pravda a lidi, kteří vlastně nechápou, co se s tebou dělo. Zvažují každé slovo, aby se tě nedotkli. Někdy nad tím ani nepřemýšlí, je to opravdu těžké. Pobyt v Motole mi určitě pomohl, ale hlavně jsem se musela chtít vyléčit já sama. Dá se říct, že už téměř 4 roky jsem z toho opravdu venku.”  

A co problémy doma, jak se s nimi vyrovnáváš teď?                

„U nás doma je pořád něco. Zrovna teď se léčí můj bratr, má leukemii a dal by nevím co za to, aby byl zdravý. Právě proto by mě snad ani nenapadlo si s anorexií zase zahrávat.”

Je něco, co bys chtěla na závěr vzkázat všem, kteří s anorexií bojují?                             

Ať to nevzdávají a uvědomí si, že život je fajn a na světě jsou lepší věci, než počítání kalorií!”

A co vy? Jste sami se sebou spokojení, nebo jste také podlehli touze po tzv. “štíhlé dokonalosti”? Podělte se s námi o své pocity a názory v komentářích, nebo na stránkách facebooku.

 

Photo by youtube.com

Podobné články