7. října 1849, čtyři dny poté, co byl v žalostném stavu nalezen v Baltimoru na ulici, umírá Edgar Allan Poe. Představovat ho není třeba, snad každý si vybaví jeho typický zamračený pohled na černobílých portrétech, tragické básně v čele se slavným Havranem a povídky, které daly základ hned několika oblíbeným žánrům.
Obvykle bývá prezentován jako deprimovaný alkoholik, což vzbuzuje představu, že z jeho zmučené duše nějakým způsobem samovolně tryskala jeho silná díla. Co víc, jeho nepřátelé se z něj i po jeho smrti pokoušeli udělat nebezpečného, drogově závislého šílence. Toto je ovšem pohled dost zkreslený; ve skutečnosti Poe kladl velký důraz na to, že ke svým dílem přistupoval spíše jako k exaktním logickým konstrukcím. Zjistil totiž, že promyšlená struktura díla a racionální rozuzlení může pracovat ruku v ruce s fantastickým obsahem a velice účinně podtrhovat jeho silnou, děsivou atmosféru. Právě o tom pojednává ve svém teoretickém textu Filozofie básnické skladby, kde rozebírá vznik Havrana a dokonce prohlašuje, že „celé dílo pokračovalo krok za krokem až k závěru s přesností a strohou důsledností početního úkonu“ (Poe: Bludná planeta, Československý spisovatel, 1991, s. 123).
Tato stránka Poeovy tvorby také upoutala českého novináře a spisovatele Jakuba Arbesa. Až pedantická přesnost byla Arbesovi vždy blízká. Krejčí například píše o jeho četných procházkách po Praze, které se podstatně lišily od bezcílných toulek jiných autorů; Arbes totiž „počítal na kroky vzdálenosti a do podrobností studoval terén“ (Krejčí: Jakub Arbes. Život a dílo, Josef Lukasík, 1946, s. 9). Krejčí ale také zmiňuje jeho zálibu v „gotických“ hrůzostrašných románech a fantastice. Ve své tvorbě se odjakživa pokoušel o spojení těchto dvou zdánlivě protichůdných tendencí – a při čtení jeho romanet si toho nemůžeme nevšimnout. Je tedy jedině přirozené, že když Arbes objevil Poeovu Filosofii básnické skladby, napsal o ní hned několik článků a nechal se nejen jí, ale i Poeovými povídkami nemálo ovlivnit.
Když tedy Arbes tvoří první pokusy o díla, která později budou nazvána romaneta, vidíme za nimi jasné stopy jejich předloh. Například Svatý Xaverius, pro kterého právě Neruda vymyslel tento termín, je jasně inspirován povídkou Zlatý brouk minimálně v tom, jak postavy pomocí vědecké analýzy rozluští tajemství pokladu. Také v postavách samotných se logická přesnost a iracionalita setkávají: jakkoli vědecky a rozumově založené, podléhají své až patologické posedlosti, propadají horečnatému blouznění – a znovu se s čistou myslí vrací k analýze okolností, které tento stav způsobily. Stačí ale sledovat, jak Arbes pomocí detailního popisu proměn světla vytváří hrůzyplnou atmosféru, abychom si vybavili pečlivě budovanou scénu Havrana.
Někteří kritici dokonce Arbesovi vytýkali, že se nechal ovlivnit příliš, jiní naopak Poeův vliv podceňují. Jisté je, že Arbes v americkém autorovi našel velkého učitele, který mu pomohl jeho vlastním myšlenkám dát konkrétnější tvar. Arbes ostatně nebyl jediný, komu Poe učaroval: právě Baudelairovy geniální překlady velice napomohly rozšíření a proslavení jeho díla v Evropě.
