Expozice, která trvá od začátku března do 2. dubna, je z většiny věnována tvorbě Titlové z osmdesátých minulého století. I přesto je mnoho děl vystaveno úplně poprvé.
K vidění jsou jak intimní minimalistická dílka, tak i monumentální kresby. Díky svému originálnímu stylu a progresivním metodám představuje Titlová jednu z nejvýraznějších osobností své generace.
Normalizační výtvarná akademie? Diktát
Margita Titlová Ylovsky se narodila 16. června 1957 v Praze. V letech 1977 až 1983 studovala na Akademii výtvarných umění v Praze, která v té době fungovala pod regresivní doktrínou socialistického realismu.
Potlačována byla jakákoli umělecká odvaha a studentům se prakticky zakazovalo rozvíjet své originální představy, což mladé experimentální malířce samozřejmě nevyhovovalo. “Člověk se musel pořád podřizovat nějakému tomu estetismu, všechno byl diktát,” vzpomíná Titlová.
Margita Titlová jako ikona
Své místo si našla mezi mladou vlnou českého neoficiálního umění a v 80. letech platila za jednu z jejích vůdčích osobností. Během tohoto období se také seznámila s představiteli zlaté generace 60. let, jako byla Adriena Šimotová nebo Václav Boštík.
Postupně se od svérázného akčního umění přesunula k prostorovým objektům a instalacím. V současné době se věnuje pedagogické činnosti na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
Spokojený člověk = šťastný blázen
28. března měli diváci příležitost si prohlédnout výstavu společně s autorkou prostřednictvím komentované prohlídky. Díky abstraktní a těžko uchopitelné nátuře jejích děl přišlo vyprávění paní Titlové opravdu vhod.
Své povídání o vzniku exponátů doplňovala o historky ze soukromého života a o vzpomínání na tvrdou dobu normalizace. Ta se ironicky stala do jisté míry katalyzátorem Margitiného tvůrčího ducha.
“Cítila jsem, že si musím začít dělat pořádek ve vlastní hlavě,” rozpomínala se Titlová nad jedním ze svých prvních experimentů, dyptichem složeným z fotografie a kresby, na kterém zkoumala vztah těla a stínu. “Nešlo mi o krásu, chtěla jsem pomocí umění pochopit vlastní život a být šťastná. Být spokojenou i v tomhle šíleně složitém světě pro mě znamená být šťastným bláznem.“
Věda a umění
Ve svých pracích Titlová často propojuje svět umění a vědy. Nejenže občas vychází z různých technologických objevů a vynálezů, její nasazení a nadšení pro věc může působit mnohdy až vědátorsky. “Má výstava je vlastně výsledek průzkumu, který jsem dělala ohledně toho, jak žiju a co dělám,” vysvětlila Titlová.
Aura na papíře
Láskou na celý život se jí stal Kirlianův přístroj, fotografické zařízení, které je dotykem schopno zachytit “auru” člověka, tedy jeho bioenergetické vyzařování. Vynález, který vzešel z nápadu Nikoly Tesly, zakresluje dotyky lidského těla na papír, přitom snímá každého člověka jinak, často podle jeho povahy či nálady.
Psychicky nemocní lidé mají zvláště odlišné výsledky, a právě to Titlovou dodnes fascinuje. “Mě na tom zaujalo to, že existuje stroj, který kumuluje dvě energie, psychickou a fyzickou, a že je schopen to vizualizovat.”
Místo štětce rtěnka
Výstava předvedla i malířčiny konvenčnější výtvory, což ale v kontextu její tvorby neznamená o nic méně výstřední materiál. Zaujaly zvláště abstraktní malby rtěnkou. O důvodu jejího použití má Titlová jasno.
“Já jsem zjistila, že má parádní pigment, že dokáže vytvořit úžasný otisk,” prohlásila a dodala, že idea použití rtěnky není myšlena jako feministické vyjádření.
Komunikace s abstraktní hmotou
Na závěr představila Titlová návštěvníkům svou éru akčního umění. Vystaveny byly fotografie z její performance na téma změna a proměna. “Na obraz jsem malovala, různě ho prznila, pálila, trhala, střílela do něj lukem, prostě jsem komunikovala s tou abstraktní hmotou,” vzpomínala Titlová.
Titlová baví
“O čem víme” není expozicí rozsáhlou, na to si ovšem nelze stěžovat. Díky své různorodosti a pestrosti výstava baví a perfektně se jí vede zachytit předmět autorčiny tvorby, a to zpodobnění energie těla a prostoru. Titlová dokázala, že je umělkyní v lecčems nadčasovou a v něčem zase definující svou odvážnou, rebelskou generaci.
