…

Jak vypadá život, když máte úzkostnou poruchu?

Jak vypadají naprosto běžné denní činnosti lidí s úzkostnou poruchou? Je to peklo. Věřte nám.

Lifestyle
Jak vypadají naprosto běžné denní činnosti lidí s úzkostnou poruchou? Je to peklo. Věřte nám.

 

Nemusíte ani mít diagnostikovanou úzkostnou poruchu nebo se přecitlivěle hroutit pokaždé, když se na vás někdo ošklivě podívá. Stačí, když jste jen  trochu citlivější nebo se vaše sebevědomí na chvíli vydalo na dovolenou do karibské oblasti. Jak takový svět iracionálních úzkostí vypadá?

Cvičení

Místo nabušeného benchpressingu máte pocit, že se na vás všichni dívají a soudí vás. Jste v jejich očích určitě tlustí. A toto oblečení není dost moderní do tělocvičny. A pokud je, tak vás mají za pretentious bitch, co je první den ve fitku a koupila si  už kompletní Adidas soupravu, kterou pak už nikdy na sebe nenatáhne. A ten pot, co vám teď teče po zádech, vážně není z vašeho velkého fyzického výkonu.

Jídlo na veřejnosti

Co by mělo být přirozenější než jídlo? Pokud se na vás ale někdo dívá, tak začínáte mít pocit, že máte nedostatek slin a nějak vám to do krku klouže hůř než sáňky na rovné štěrkové ploše. Určitě vypadáte jako idiot, máte celou omáčku po obličeji a všichni slyší, jak hlasitě polykáte Nevíte, čím to je, ale ten bezvadnej hambáč najednou chutná jako popel smíchaný s dětskými soply. Takže příště už radši jíte jenom doma. Trochu povědomé, že?

Chůze v místnosti z bodu A do bodu B

Je jedno, jestli jdete ve škole na záchod nebo v hospodě pro objednávku. Ta židle vám při vstávání hrozně divně vrzla a všichni si určitě myslí, že tu nahlas prdíte. Teď jste si zkontrolovali poklopec, jestli není náhodou otevřený. Není, ale všichni to podle vás viděli a musí vidět napsáno na vašem čele, že každou chvílí explodujete.

Chůze po ulici

Hrbíte se a bojíte se navázat oční kontakt. Pokud ho uděláte, tak máte pocit, že na vás všichni zírají nepřiměřeně dlouho. Tohle jsou okamžiky, kdy máte chuť se zavrtat do peřin a hibernovat v nich celou zimu jako brambora ve světlíku.

Konverzace s lidmi

Nevíte, jak se to děje, ale když mluvíte s někým, kdo vám imponuje, tak se ve vašich očích kvocient vaší trapnosti zvýší na milión. Vnímáte své charisma na úrovní bílé blobovité věci, co žije na dně oceánu a živí se bakteriemi z tlejících ryb.

Když nás někdo osloví

Snažíte se kontrolovat své mimické svaly, usmíváte se a kývete hlavou. Při očním kontaktu neustále myslíte na to, že vás váš partner v komunikaci odhalí. Jak mělký nudný a prázdný člověk jste.

Psaní emailů a zpráv

Email komponujete zásadně několik desítek minut, i když má jen pár vět. Čtete si ho po sobě nahlas a přemýšlíte, jak ho vybrousit do dokonalosti. Po odeslání se začnete automaticky svíjet v křečích trapnosti a očekávání toho, že daný člověk ani neodepíše, protože jste tak marný a retardovaný tvor. A ledový drát stresu se pomalu obtáčí kolem vašich vnitřností.

Volání

Dopředu si připravujete věty, ale stejně se vám při obyčejném „dobrý den“ zasekne hlas. Váš tep má teď větší kadenci než mávání křídly kolibříka. Pokud by lidé mohli umřít na trapnost, tak vlastně nechápete, proč nejste dávno rozkládající se mrtvola.

Nejhumornější na těchto situacích je stejně to, že ačkoliv máte pocit, že vnitřní tortura, co probíhá ve vašem nitru silou tisíce sluncí je viditelná i ze stanice MIR, tak ostatní absolutně nic netuší. Takže klid. Jako úzkostnou osobu se vidíte jen vy sami. Jsme v tom všichni, věřte nám.