Berlínští Romeo a Julie

My děti ze stanice Zoo. Neexistuje horší příběh než ten, který píše sama realita. Jazykem ulice. Břitva, po které stékají kapky krve.

Vyjíždím ze stanice Klopstockstraße. Další stanice, lehké zastavení, otevírání dveří. Lidé vycházejí a vcházejí do metra. Všimnu si velké cedule s názvem Zoologische garten. Zamrazí mě. Tady to bylo. Berlínský Romeo a Julie. Místo Verony, stanice ZOO. Místo jedu, injekční stříkačka. Místo veršů, David Bowie. Vyznání lásky pod balkónem nebo na diskotéce v Soundu? Dveře se zavřely, jedeme dál. Není proč se vzrušovat. Ovšem donutilo mě to zamyslet se. Proč v povinné literatuře nejsou knihy o drogách? Tato kniha vyvolá v dětech mnohem více pocitů strachu než protidrogové přednášky ve škole.

Screenshot ze stejnojmenného filmu.

„David Bowie, naše jediná hvězda, náš vzor jak bejt správně cool. Jeho muzika byla ze všech nejlepší.Všichni kluci chtěli vypadat jako David Bowie. A pak přišel na podium, přesně takovej, jak jsem si ho představovala. Ale když začal zpívat „It is too late“, děsně mě to sebralo. Bylo mi z toho zle. Připadalo mi, že se v ní zpívá o mně. Úplně jsem se z toho složila, to válium by mi teď bodlo.“

Příliš divoký Berlín

Přelom 70 – 80. let. Všechny odstíny šedé slepují Berlín. Příliš rychlý, příliš divoký k přežití. Šedé ulice ve stejně šedivých oparech. V noci ráj neonových světel, děti noci vyrážejí do ulic. Diskotéková záře, která se odráží na špinavých chodnících, kde se prodávají čtrnáctileté holky, aby měly na fet. Jestli se někde zrodily drogy, bylo to pravděpodobně tady. Tenhle Berlín už zůstane jen v našich představách. Vlna narkomanů, prostitutek, dealerů a do ní vpadá i třináctiletá Christiana, která příliš brzy vyměnila tenisky za vysoké kozačky na podpatku, k tomu úzké džíny a koženou bundu. Dětství je zapomenutá věc.

Jen někam patřit

Christiane Felscherinowová.Vyrovnat se ostatním a pocit někam patřit. To je to, o co mladá Christiana usilovala, když se poprvé dostala do klubu Středa. Domu mládeže s diskotékovým klubem. V klubu se scházely party mladých lidí, popíjely a kouřily hašiš. Tam se poprvé Christiana setkává s drogami. Po různých tabletách, které se v klubu polykaly v nadměrném množství a klidně více zaráz, byla Christiana klidná, vyrovnaná, nehádala se doma s rodiči a poprvé po dlouhé době se cítila šťastná. S drogou bylo všechno jednodušší. Tady byli všichni na stejné vlně. „Kouřili jsme hašiš, seděli tiše u stolu, nikdo nepotřeboval mluvit, a přesto všichni cítili souznění. Cítila jsem se cool.“ Chuť vyrovnat se byla ale stále silnější. Zvláště poté, co se v klubu začal objevovat heroin. Heráci byli vždycky nad ní, ti mě nikdy nebudou brát, říkala si Christiana. Touha po heroinu ji vzrušovala, ale příliš se bála drogy, po které následuje už jen smrt.

Drogy, višňovej džus a láska v Soundu

 A pak, na diskotéce v Soundu, potkává Detlefa. Kluka, který se o ni zajímal jinak a nikdy na ni nic nezkoušel. Na rozdíl od jiných kluků v klubu. Od té doby už se od sebe neodtrhnou. „Ani mi moc nevadilo, že se naše parta kvůli háčku rozpadla, protože jsem měla Detlefa.“ Nebylo nic důležitějšího než Detlef. Jenže pak přišlo něco, co je mělo navždy rozdělit – heroin ovládnul i Detlefa. „Detlef byl pryč. Ve světě do kterého jsem nepatřila. Po jednom píchnutí jsme už neměli nic společného.“

Heroin se v tu dobu šílenou rychlostí rozšířil a mnoho mladých lidí na něj přestoupilo. Na tenhle fakt se snažili upozornit provozní z domu Středa, který později museli zavřít. „Naše pokusy přesvědčit mladé lidi o nebezpečí drogy působily pravděpodobně právě naopak. Problém drog dosáhl, jak v kvalitativním, tak v kvantitativním hledisku amerických rozměrů.“

Lži ke štěstí a první heroin

My děti ze stanice ZOO.18. duben 1976. Měsíc před čtrnáctými narozeninami si Christiana šňupla háčko, který ji navždy změnil tělo a život. O víkendu, po jejím prvním háčku, potkává v Soundu Detlefa. Od té chvíle byli zase spolu. Jako kdyby se vůbec nerozešli. Ale co je ve skutečnosti spojovalo? V té chvíli si ještě Christiana namlouvá, že zůstane víkendovým herákem. I když neznala nikoho, komu by se to podařilo. Byly to lži, které potřebovala ke štěstí. Byly chvíle, kdy jsem si říkala: ,, člověče, je ti teprve třináct a už sis šňupla háčko. To je v háji..“

Postupně se dostává do fáze, kdy tělo už bez heroinu nemůže existovat. Přichází první absťák při kterém nehty seškrabává omítku, má v puse plno slin a hned zase takové sucho, že nemůže polykat. Chvíli se klepe zimou, za chvíli se potí nesnesitelným horkem. Kapesním nožem si do krve škrábe kůži, která ji šíleně svědí. Zatímco její tělo v klidu sedí, nohy běží. A tohle byl jen začátek opravdového absťáku.

Všechno už má rychlý spád a z Christianina života nezbyde nic, jen myšlenka na heroin. Pak nastává jediná možnost, jak získat peníze na její denní spotřebu háčka – prostituce.

Udělat dva zákazníky. Koupit si fet – půlku půlky. Dát si ještě jednu dávku a taky si něco nechat na ráno do školy. Udělat dalšího zákazníka, další fet. Tohle je život čtrnáctileté holky, která si i dárky na Vánoce přepočítává na to, kolik by si za ně mohla koupit fetu.

Musíme přestat. Takhle to dál nejde. Nemůžeme umřít.

Příliš často si Christiana uvědomovala, že se blíží smrti. Příliš často se štítila sama sebe. Mezi ní a Detlefem se vytvořila obrovská propast. Už nemilovali sebe, ale drogu.

„Tak jo, teď si dáme ještě poslední dávku, a pak přestaneme.“ Věta, která v knize zaznívá nejčastěji. Spolu přestat nedokázali, sami taky ne. Po osmi útěcích z odvykacího centra, nervovém zhroucení její matky, Christiana přestala věřit svým lžím. Všichni ti feťáci měli pravdu. Jednou začneš a není úniku. Rozhodla si píchnout zlatou ránu. Poslední ránu.

Screenshot ze stejnojmenného filmu.

Udělala tři zákazníky, aby si mohla koupit celou půlku gramu. Vysílená, se začínajícím absťákem, si našla záchodovou kabinku v metru a naprosto beze strachu a vyrovnaně se ráně odevzdala.

Po osmi hodinách se probrala. Neměla cit v noze. Cítila, jak se jí trhá srdce, ale stále žila. To byla poslední kapka. Z nemocnice Christianu poslali rovnou do vězení, kde si ji vyzvedla matka. Mlčela, slova došla. Nasedla do auta, z obou stran někdo seděl, aby nemohla utéct. Přijížděli na letiště, to už matka brečela. Uvědomovala si, že ji právě zachraňuje život.

Příběh Christiany se ale neubírá pohádkovým koncem. V roce 1996, tedy o dvacet let později,  porodila syna, který se jmenuje Jan-Niclas. Už tehdy se její heroinová „nemoc“ pořád opakovala a než otěhotněla, absolvovala několik léčení. V roce 2008, ve věku 46 let propadla znovu drogám a její jedenáctiletý syn jí byl odebrán. Detlef také žije v Berlíně se svou přítelkyní a pracuje jako řidič autobusu. V jednom interview tvrdil, že Christiane nikdy nemiloval.

Myslíte, že přestat brát drogy je otázkou vůle a vnitřní síly? Nebo má hlavní slovo tělo a jeho touha po drogách znovu a znovu? Otázky těžko zodpověditelné. Jeden fakt z toho vyplývá zcela zřetelně. Drogy navždy změní život. 

Foto: weheartit.com, csfd.cz
Zdroj: Wikipedia.cs

Podobné články

Herci malých rolí

Klasik kdysi řekl, že není malých rolí, pouze malých herců. Ony ale malé role jsou. A mají své česk...