Ernest Miller Hemingway spatřil světlo světa 21. července 1899 ve městě Oak Park v americkém státě Illinois. Jeho otcem byl lékař, maminka zpěvačka. Po otci zdědil lásku k přírodě a loveckou vášeň. Po mamince zase smysl pro melodii jazyka. Tento slavný americký spisovatel, hlavní představitel tzv. Lost generation neboli Ztracené generace, rozhodně neprožil nudný život.
Rodiče se malého Ernesta snažili vychovat, jak nejlépe mohli, maminka byla pobožná, otec zase přísný a snažil se ho vychovávat k obrazu svému. Když třináctiletý Ernest zabil dikobraza, otec ho za trest donutil uvařit ho a sníst. V dětství se věnoval hře na violoncello i boxu, během studia na střední škole se pokoušel o své první novinové sloupky a verše. Jakmile ukončil studia, stal se reportérem kansaského listu Star. O rok později, v pouhých devatenácti letech, se dobrovolně přihlásil do ambulantních sborů Červeného kříže v Itálii, později byl převelen do italského pěšího pluku, kde zůstal až do konce první světové války. Za své zásluhy byl vyznamenán italskou Stříbrnou medailí za statečnost, za krátko však utrpěl vážné zranění a skončil v milánské nemocnici. Tam se setkal se zdravotní sestrou Agnes von Kurowsky, která přijala jeho nabídku k sňatku a stala se mu inspirací při psaní románu Sbohem, armádo. Velká láska ale nakonec skončila, Agnes ho opustila kvůli jinému!
Ženil se čtyřikrát!
V roce 1919 se vrátil do Ameriky a přijal práci novináře v Toronto Star. V té době se setkal se svojí první manželkou, Hadley Richardsonovou. Po svatbě dlouho v Americe nezůstali a přestěhovali se do Paříže, kde Hemingway pracoval jako zahraniční zpravodaj. Manželství s Hadley nemělo dlouhé trvání, také kvůli Hemingwayově aférce s jinou ženou, Pauline Pfeifferovou, která se brzy po rozvodu stala jeho druhou ženou. Když Pauline otěhotněla, vrátili se do Ameriky. Ve chvílích, kdy nepsal, se věnoval například lovení zvěře v Africe, býčím zápasům ve Španělsku či rybolovu na Floridě. Když se setkal s Marthou Gellhorn, válečnou dopisovatelkou, bylo brzy jasné, že se stane jeho ženou číslo tři. Po rozvodu s Pauline si s Marthou koupili farmu na Kubě, která jim sloužila jako zimní sídlo. Právě zde získal inspiraci k povídce Stařec a moře, za kterou dostal v roce 1954 Nobelovu cenu. Ke konci druhé světové války se setkal s další válečnou dopisovatelkou, Mary Welschovou. A později se stala jeho čtvrtou ženou.
„Ve válce existuje každý den a každou noc velká pravděpodobnost, že člověk bude zabit a nebude muset už psát.“
V době, kdy dostal Nobelovu cenu, ho začaly trápit nejen deprese, ale také onemocnění jater a vysoký krevní tlak, k tomu se přidala jeho válečná zranění. Jeho život ukončila v necelých šedesáti dvou letech rána z jeho lovecké dvouhlavňové pušky. I když jeho smrt bývá občas vysvětlena jako nehoda při čištění hlavně, jeho bohaté lovecké zkušenosti a dlouhotrvající deprese napovídají tomu, že spáchal sebevraždu. Žádný dopis na vysvětlenou po sobě však nezanechal. Stalo se to v jeho domě, 2. července 1961 v Kentuchumu ve státě Idaho. V období, kdy prožíval tvůrčí krizi i starosti se svým nejmladším synem Gregorym, který měl problémy s alkoholem a drogami.
„Nejlepší přívlastek je žádný přívlastek.“
Pohled na prázdný list papíru v něm vyvolával úzkost, psaním byl posedlý stejně, jako byl posedlý smrtí. Smrt ho fascinovala, romány Komu zvoní hrana či Sbohem, armádo, ve kterých se zpovídá ze svých bolestných zkušeností z války, jsou toho důkazem. Vyniká zejména svým úsporným stylem psaní. Za svůj život napsal nespočet reportáží a povídek a k tomu šest románů. A jak bychom mohli podotknout, sám jeho život je jedním velkým románem.
Foto: rottentomatoes.com, bigreads.tumblr.com
