Do školy chodit nepotřeboval. Obtěžovala ho natolik, že v patnácti letech veškerá studia ukončil. Těžko bychom ho zařadili do nějaké organizované skupiny. Mohla za to jeho nezkrotná touha po svobodě a nezávislosti. Stejně tak to bylo i s jeho prací. Vystřídal nespočet zaměstnání, nestálost ho ale vyháněla do pařížských ulic, které se mu staly osudnými. Ve smyslu nekonečné zásobárny inspirace.
Picasso, Miró, Chaggal byli… Prevértovi kamarádi!
„Hloupost je nejzvláštnější za všech nemocí. Netrpí jí nemocný, ale ti okolo něj.“
Narodil se roku 1900 a žil dalších 77 let. Prožil dobu, kdy trend udával surrealismus. Ten ho také patřičně ovlivnil, byť nesnášel jakékoliv členství či příslušnost k nějakému směru, ba dokonce vyznání. Jakožto nesmírně společenský člověk měl mnoho přátel. Na kus řeči s Picassem? Proč ne. Jacques Prévert nebyl jenom geniální básník, ale také textař, dramatik a scenárista. Zasloužil se za rozšíření zpívané poezie. Razil názor, že poezie je řeč, která zpívá. Jeho texty zhudebnil především skladatel Josef Kosma. Co je však zajímavější, mezi ty, kdo jeho básně nazpívali, patří například Yves Montand, Simone Signoret, krásná Marlene Dietrich nebo fantastická Edith Piaf. Přispěl k vytvoření mnoha francouzských filmů a podnětně zasáhl do sféry divadla.
„Není pět nebo šest divů světa, ale jeden: láska.“
Po celý život se považoval za dítě. Pohled „věčného dítěte“ je hlavním motivem jeho textů. S ničím si nelámal hlavu. Ona bezstarostnost ho vynesla do výšin. Jeho sbírka Slova (Parole) okouzlila, ba co víc oslovila, i literární kritiky. Všichni chtěli číst Prévertovy verše. A Prévert chtěl, ať je ti všichni čtou. Chodil mezi lidmi a načmárané na útržcích papíru je rozdával. Slova doposud drží rekord, coby nejprodávanější kniha na francouzském trhu.
„Proč je nehezká, když je zamilovaná? To není spravedlivé.“
V roce 1948 upadl do těžkého kómatu. Stalo se tak poté, co vypadl z jednoho z francouzských oken, kde byl dříve instalován kulomet. I s následky, které si sebou nesl po zbytek života, tvořil však nadále. Zemřel na rakovinu plic. Není to tolik podivující, neb na většině fotografií je zachycen s cigaretou v ústech..
Barbara
Přečtěte si překrásnou báseň Barbara ze sbírky Slova. Báseň je o francouzském městě Brest, které německá nacistická vojska při druhé světové válce srovnaly se zemí.
Vzpomeň si Barbaro
Na ten den kdy na Brest bez přestání pršelo
A ty jsi kráčela s úsměvem
Rozkvetlá orosená zářící
Tím deštěm
Vzpomeň si Barbaro
Ten den na Brest bez přestání pršelo
Potkal jsem tě v Siamské ulici
Usmála ses na mě
A já se usmál stejně
Vzpomeň si Barbaro
Ty kterou jsem neznal
Ty která jsi neznala mě
Tak si vzpomeň
Vzpomeň si přece na ten den
A nezapomeň
Pod portálem se ukryl nějaký muž
Vykřikl tvoje jméno
Barbaro
A ty ses rozběhla k němu deštivou ulicí
Rozkvetlá orosená zářící
A pak ses mu vrhla do náruče
Vzpomeň si na to Barbaro
A nezlob se na mě že ti tykám
Říkám ty každému koho mám rád
Říkám ty všem kteří se mají rádi
I když je neznám
Barbaro tak si vzpomeň
A nezapomeň
Na ten moudrý a šťastný déšť
Na tvé šťastné tváři
Na střechách šťastného města
Na déšť dopadající na moře
Na skladiště zbraní
Na déšť snášející se na parník z ostrova Ouessant
Ach Barbaro
Jaká blbost je válka
Kam jsi se poděla právě teď
Když z nebe prší železo
Plameny ocel a krev
A muž který tě svíral ve své náruči dřív
Láskyplně
Je mrtev nezvěstný anebo ještě živ
Ach Barbaro
Na Brest bez přestání prší
Jako dřív pršelo
Není to stejný déšť trosky se v něm vrší
Je to déšť pohřební hrozný a zoufalý
Není to vlastně už uragán
Kdy létá železo ocel a krev
Všechno jsou to mraky jen
Trhajíc se pojdou jak pár psic
Šedých psic které se ztrácejí bůhvíkam
V lijáku nad Brestem
A shnijí daleko
Daleko mnohem dál od Brestu
Z něhož nezbylo nic
Foto: Wikipedia.org
Zdroj: Wikipedia.org, csfd.cz
