Tak co, milé ženy, vy s něžnou duší a touhou po originalitě! Taky vás nudí stále stejná pozvání do stále stejných putyk od stále stejných mužů? Toužíte po jiném, originálním světě, který neprohlédnete během deseti minut u půllitru piva? Chcete být opěvovány? Chcete se cítit ženami až do morku kostí? A ohromeny tvůrčí schopností nějakého muže? Gentlemana s duší poety?
Poezie dokáže mnoho. Muž, který ženě vyzná lásku básní, je rázem jiným, originálním, citlivým. Muž, který se na moment přiblíží Františku Gellnerovi či Jaroslavu Vrchlickému, dokáže ženě otevřít srdce už jenom svojí odvahou a hloubkou svých neomšelých slov. Všechny odvážné kroky se totiž cení a málokdy dojdou zatracení…
Taková kvalitní báseň dokáže i z muže, kterého jste doposud s nezájmem míjela, udělat prince vašich snů. Pošle vám ji ještě čerstvou, psanou roztomile roztřesenou rukou anebo úhlednou kurzívou svého moderního sluhy – počítače… A vy ji čtete a nevěříte, že z toho zdánlivě bezduchého chlapce mohlo něco takového, něco tak silného vzniknout. A už se na něj najednou díváte docela jinak. Už pro vás není průhledný, najednou získal hloubku.
Jaké to vlastně je, když muži začnou skládat básně? Může to znít třeba takhle …
Namaluju tvoje ruce
dvě ještěrky na opuce
na okamžik spící líně
Namaluju tvoje ruce
dvě lastury na mělčině
Namaluju tvoje ústa
ránu která nezarůstá
vykrojenou z milých slůvek
Namaluju tvoje ústa
šňůru perel od borůvek …
Tohle Štěpánkovo vyznání zná snad každý – a stále se nám neomrzelo… A určitě ne ani samotné Borůvce, která mu podlehla. Jak se ale s poezií potýkají „nefilmoví“ smrtelníci? Vcelku dobře. Posuďte samy, dámy:
Prochodil bych noc s Baudelairem v kapse a tiše přitom přemlouval Měsíc – propíjející všechno svoje stříbro pro chvíle radosti pod hvězdami – aby všechno to bohatství utratil za krásný sen pro Tebe …
Nebo zase krásně rýmovaně:
Kdybych byl básníkem
a uměl veršům vládnout,
já jen o Tobě
básně své bych psal.
A kdybych smyčcem
do strun uměl sáhnout,
já jenom Tobě
písně své bych hrál.
A když na muže dolehne stesk po jeho objektu lásky (ano, i to se někdy může stát), dokáže napsat i tyto verše:
Scházíš mi
Jak kávě šálek
Tulákovi
Nedopalek
Scházíš mi
Jak šero síni
Jako píseň
Hrací skříni.
A jaké to je, když vyznávají básní lásku ženy? Jejich něžné duši je to jasně bližší, o to víc to však mužského adresáta může šokovat. A nebojte se, muži na vaše verše nezapomenou! I kdyby některý ten veršík mírně zaskřípal. I muži totiž někdy dokážou být vděční. A také se málokdy stává, aby žena našla tu odvahu a vyznala své city k vyvolenému právě básní… Neváhejte tedy a otevřete i vy svému princi duši a ukažte mu, že si dokážete hrát se slovy stejně lehce jako s jeho rty… Budiž vám vodítkem po libozvučných liniích melodie mé vlastní poezie …
Ve stínu Tvých řas
Snít bych zase chtěla
Se štěstím v objetí se usmívat
A nemuset odejít
Když odbije celá
A dál se pod tvou něhou rozplývat
Nebo souzvučně a rýmovaně:
Ulehly tvoje teplé šťastné tváře
ulehly do peřin od měsíční záře
ulehly a nechaly si zdát
sny, co ráno budou ti chtít brát
I úsměv v tobě tiše usíná
když polaská ho tvá něžná peřina
a když víčka tvoje propadnou se do snění
já přeju si, ať jsme si souzení …
A nebo:
Chybí mi Tvoje oči z čokolády
Dívám se svýma někam do ticha
Ty jsi tam a já jsem tady
a tak pomalu to utíká
Vzpomínka na Tebe je rozmazaná
dá se s ní sotva usínat a snít
A je tak těžké, prázdné a smutné
po ránu bez Tebe se probudit …
Co říci závěrem? Ať už v reálném životě nosíte masku cynika nebo prostě realisty, nechte se občas unést do světa poezie! Ne každý má sice v sobě básnické střevo, ale za pokus to stojí. Třeba v sobě objevíte dosud skryté schopnosti a vaše oběť lásky vám zčistajasna spadne do náruče.
Nenechme s moderní dobou poezii zemřít – na to skrývá až mnoho bohatství, elegance, jinotaje a originality!
Foto: czechfolks.com, uen.org, pozitivni-noviny.cz
