Kamarád z vězení: “Když jdeš k doktorovi, svlečou tě a musíš udělat pár dřepů, jestli nemáš něco v konečníku…”

Jak pokračoval příběh Kamaráda, kterého alkohol a drogy zahnaly až za mříže? A jaký je život ve vězení?

Když se jednoho večera vracel domů od své přítelkyně, sebrala ho policie. V rychlosti mu povolila sbalit si jen pár nejdůležitějších osobních věcí a odvezla ho na celu předběžného zadržení. Odtud putoval rovnou do vazby. Ve vazbě strávil 14 dní, potom ho odvezli, jak sám říká, do Kynšperka, do cikánského lágru. „Jak to probíhá? Jako to vidíš ve filmech. Daj ti pouta, kouli na nohu, všude ostraha, co na tebe míří brokovnicí, nastoupíš si do řady a pak volají jména a postupně každej nastoupí do toho svozáckýho černýho auta bez oken. Postupně se tam namačkáte všichni a jedete.

Takhle to tam vypadá všude. Jen ploty, kamery, bachaři...Protože měl ale v minulosti problémy s drogami, po dvou měsících v této věznici si podal žádost o přeložení na toxičku. Po čtrnácti dnech mu bylo vyhověno a byl převezen na toxičku v Novém Sedle. Tento osmnácti měsíční pobyt komentuje slovy: „Tam jsem si konečně všechno uvědomil. Bylo to něco jako léčebna. Máš tam komunity podobně “postižených“ lidí, v jedné komunitě je 35 členů plus jeden hlavní člen, který komunitu vede. Komunita je něco jako rodina. Každej den máš sezení, říkáš všem, jakou máš náladu, co se ti zdálo, jestli máš chuť na drogy… každej povídá o svém životě a od ostatních mu přichází odezvy. Víš, tu basu, tu ti dělají ty lidi. Když si tam třeba někdo zafetoval, museli jsme komunitu očistit od zlého ducha, jednoduše toho člověka vyhodili a poslali ho do normálního vězení.

Součástí terapií jsou i vycházky na zahradu nebo třeba pracovní aktivity v dílně, kroužek rockové hudby, čeština, čtení knih nebo provozování sportů.Chodil jsem skoro na všechno, co nám nabízeli, nějak tam ten čas zabít musíš. A takhle jsem si říkal, že aspoň udělám něco pro sebe a naučím se něčemu novýmu.

Když někdo udělal nějakej větší průser, dali ho na díru. To byla malá místnost jen s kovovou postelí a umyvadlem. Tam tě nechají 28 dní. Ty lidi, co tam byli, shodili třeba 14 kilo, jídlo jim tam házeli po zemi a dávali jim malý porce. Na psaní dopisů máš v díře jen jednu hodinu denně a u sebe smíš mít jen Bibli, žádný fotky, knihy, dopisy… jenom Bibli,“ pokračuje ve svém vyprávění.

Kniha je ve vězení nejlepší přítel pro dlouhé chvíle.

Když jdeš k doktoru, tak tě ostraha nejdřív prošacuje, pak musíš projít rámem, jestli u sebe nemáš nic kovovýho, pak tě ještě prosvítí jako na rentgenu, nakonec tě svlíknou, uděláš pár dřepů, jestli nemáš něco v konečníku, nakonec ti dají pouta na ruce, na nohy a takhle tě vedou do normální nemocnice. Všichni na tebe koukají, jak tam jdeš, maminky zakrývají dětem oči a na záda ti míří ostraha brokovnicí.“ Takto popisuje další všední zážitky z toxičky, která je údajně v ostraze nejmírnější a ve volnosti nejbenevolentnější.

Jinak jsou podmínky na toxičce zhruba následující. Dvakrát do roka má vězeň nárok na pětikilový balík, má takový nárok na peníze, že z jakékoli částky, která mu je poslaná, si věznice bere přesně polovinu. Tyto peníze jdou na pokrytí nákladů vězně ve vězení. Každý má, po podání žádosti, nárok na telefon. Vyřízení žádosti trvá většinou tři dny. Každý má nárok na návštěvu, po návštěvě je každý vězeň kontrolován, jestli mu návštěva nepropašovala drogy a podobně. „Jsou to tam koumáci, trávu nebo lajnu se snaží propašovat, v čem se jen dá, v blokách, konzervách, přilepený na těle je mají…

Velkou roli hraje ve vězení hazard. O jídlo, o měsíční příjem v hodnotě sto koruny, kterou dostanou vězni na nákup třeba toaletního papíru... O cokoli...

Po roce a půl na toxičce si Kamarád podal žádost o přeložení do áčkové věznice ve Všehrdech u Chomutova. Po řádném soudu ho tam převezli, strávil tam sedm měsíců.

To už bylo v pohodě, něco jako tábor,“ usmívá se Kamarád. „Je to takovej barák, kde je asi sto lidí. Můžeš ven, můžeš hrát hry jako fotbal nebo basket, můžeš si kdykoli zavolat, kdykoli se vykoupat a ne čekat, až tě jednou za tejden naženou do společnejch sprch, jako je to jinde. Můžeš tam vařit, to mě bavilo nejvíc. Chodíš na různý kroužky a už se pomalu připravuješ na život venku. Návštěvy jsou taky častější, máma za mnou jezdila tak jednou za čtyři měsíce, kamarádi se taky ukázali.“ Takto popisuje život v áčkovém vězení, v tom, kde jsou vězni zadrženi za ty nejnižší tresty jako je třeba bouračka.

Pokračování příště…

 

Foto: Karel Kubovec, Kamila Matoušová

Podobné články