Bylo nebylo…
Bůh Zeus a bohyně paměti Mnémosyné zplodili devět velice nadaných dcer, z nichž každá vynikala v jiné bohulibé činnosti. Kleió se věnovala historii, Melpomené zpěvu a tragédii, Thaleia komedii, Euterpé lyrickému básnictví, zpěvu a hudbě, Terpsichoré zářila v tanci, Erató vynikala v milostné poezii, Kalliopé v eposu a hrdinských zpěvech, Úrania ve hvězdářství a počtech a Polyhymnia ve sborové lyrice.
Těchto devět žen našeptávalo umělcům a pomáhalo jim v jejich tvorbě. Diktovaly jim tak tichoučce a blizoučko tváři, až se zdálo, že jim místo rad vtiskávají polibky. Tak vzniklo rčení o múzou políbeném umělci.
Takový umělec dokáže ve svém životě leccos oželet. Nepotřebuje jíst, spát, oblékat haute couture, zvládne postrádat i teplou vodu. Bez čeho se však obejít nedokáže, je inspirace. Múza, bez níž neumí existovat, ale ani s ní žít.
Picasso: Tajemný monogram MT
Když pětačtyřicetiletý Pablo Picasso poprvé spatřil teprve sedmnáctiletou Marii-Thérèse Walterovou, okamžitě se do ní bezhlavě zamiloval. Vytvořil desítky a stovky kreseb, na kterých se objevuje její snivá tvář i smyslné tělo. V proslulé Guernice, protiválečném díle, kterým malíř reagoval na vybombardování španělské vesnice v Baskicku, stojí u okna ustrašená žena s krásným profilem, která byla prý inspirována tvářičkou Marie-Thérèse. Do zátiší začal malovat tajemný monogram MT.
Její existence mu byla vším. Byl-li s manželkou Olgou na dovolené u moře, zadíval se na modrou oblohu a ihned si vybavil nádherné oči Marie-Thérèse. „Byla něžná a ušlechtilá, velmi ženská – byla samá radost, světlo a mír,“ prohlásila o ní Françoise Gilotová. V září 1935 se jim narodila dcera Maya. S Olgou se ale Picasso z praktických důvodů nikdy nerozvedl a Marii-Thérèse pouze pravidelně navštěvoval.
Po smrti Olgy se dokonce znovu oženil s novou, o pětačtyřicet let mladší přítelkyní Jacquelinou. Vztah se svou modrookou múzou však nikdy neukončil. Čtyři roky po umělcově smrti, 20. října 1977, spáchala Marie-Thérèse sebevraždu.
Adieu, mein lieber Ignaz!
Trochu netradiční múzou byla básníku Karlu Hynku Máchovi jeho snoubenka Eleonora Šomková. Samolibý a náladový Mácha byl tak trochu neurvalec. Do Lori se ale skutečně zamiloval a ji zase přitahovalo jeho aristokratické vzezření. Nebyla zrovna ztělesněním múzy. Prostá, jednoduchá dívka, o poezii mnoho nevěděla a se svým lieber Ignazem mluvila pouze německy. Mácha byl panovačný žárlivec, který ji svou láskou dusil. Věděl, že miluje-li jej ona, on sám ji nikdy neopustí. Lori se však netajila tím, že je ve vztahu nešťastná.
V dubnu 1836 vyšel Máchův Máj a nebyl dobře přijat, což jejich vzájemné neshody ještě prohloubilo. Přesto se dál chystala svatba. Stanovena byla na 8. listopadu téhož roku. Ke konci října se ale Máchovo zdraví prudce zhoršilo a v noci z 5. na 6. listopadu zemřel na cholerinu. V Litoměřicích byl pohřben 8. listopadu, v den plánované svatby.
„Věčná Nerudova nevěsta“
Další láska bez oltáře. Se svou první dívkou Annou Holinovou se básník a novinář Jan Neruda seznámil v Linkových tanečních kursech v Michalské ulici v Praze, kam docházel na podzim 1851. V následujícím roce jí vyznal lásku podtržením některých slov v Jablonského knize veršů, ona mu stejným způsobem odpověděla. Anna vyrůstala v intelektuálním prostředí malostranského domu, kam byl Neruda také zván. Hvězdou společnosti byla tehdy třiatřicetiletá Božena Němcová, v níž se Anna vzhlédla a snažila se ji napodobovat účesem i chováním.
Holinová jezdila do Knína ke své babičce, kam jí Neruda psal dlouhé dopisy, které sám označoval jako „listy z vyhnanství“, protože, jak píše, „na kterém místě bez Vás žiju, je mně místo vyhnanstvím“. Když Anna Nerudovi odepisovala, zvládla nasekat na 25 řádcích 38 pravopisných chyb!
Dlouhá známost plná rozchodů a nových smíření přiřkla Anně uštěpačný epitet „věčná Nerudova nevěsta“. Jejich vztah byl ke konci provázen napětím, zejména poté, co Anna odhalila Nerudovy styky s Karolínou Světlou.
Jan Neruda se nikdy neoženil a stejně tak se Anna Holinová nikdy neprovdala. Přežila jej téměř o dvacet let. V předvečer Janova pohřbu přišla k jeho domu a vhodila do otevřeného okna Nerudova pokoje kytičku smutečních fialek.
Fanynka
Roku 1846 přišla do pražské rodiny Mánesových služebná Františka Šťovíčková. Ostýchavý Josef Mánes byl venkovskou dívkou nesmírně okouzlen, ale jeho zájem zůstal dlouhou dobu pouze platonický. O tři roky později, když odjela Josefova sestra Amálie s matkou do lázní, spolu zůstali Josef a Františka o samotě. Teprve tehdy malíř překonal svou vrozenou nesmělost, využil příležitosti a poměrně snadno již dávno zamilovanou Fanynku přemluvil, aby mu stála nahá modelem. Když zanedlouho otěhotněla, Josef slíbil, že se o ni i o dítě postará. Tomu však rázně zabránila zahořklá Amálie a Fanynku z domu nemilosrdně vyhnala. Mánes tím sice velice trpěl, ale proti sestře se nedokázal postavit. Mánesova a Fanynčina dcerka byla po otci pojmenována Josefína.
O totožnosti „Josefiny“ na Mánesově slavném obraze se badatelé dosud přou. Převážná většina z nich jej však považuje za portrét Fanynky Šťovíčkové.
Setkali jste se i vy s nějakou inspirativní osobností? Napište nám o tom na náš Facebook!
Zdroj: Prostor, stavitele-katedral.cz
Foto: Prostor, wikipedia.org
