STARÉ, ALE DOBRÉ: Sedmikrásky

Toto léto putuje po vybraných klubových kinech legendární trezorový film české nové vlny Sedmikrásky (1966). Má i dnes experimentální groteska a hra s někdejším režimem co říci?

Byly to často právě Sedmikrásky, které komunističtí funkcionáři předkládali pracovníkům Československého státního filmu za „odstrašující příklad charakteristické tvorby krizových 60. let“, spolu se vzkazem, že „podobnými cestami se oficiální socialistický film rozhodně ubírat nesmí“. Režisérka Věra Chytilová obešla pravidlo vyprávět pohádky o práci, plnění plánů a lásce k budování vlasti. Místo toho přišla s moralitou o dvou mladých anarchistkách Mariích (ztvárněných neherečkami Ivanou Karbanovou a Jitkou Cerhovou), které se rozhodnou hrát s okolním světem hru na překračování všech myslitelných konvencí, přičemž za svou rostoucí zpustlost dávají vinu právě světu v tom stavu, do jakého se narodily.

Sedmikrásky

„Proč se říká ‚miluji tě‘? Proč se neřekne třeba…‚vejce‘?“

Zpracování filmu i obě jeho antihrdinky se řídí jedním nadčasově atraktivním principem, a tím je neustálé odchylování se od „norem“. Marie pronikají na veřejná místa, kde různými technikami vzbuzují pohoršení společensky oděných lidí, jimž nezbývá než v trapné předvídatelnosti kroutit hlavami a přivolávat garanty veřejného pořádku. Jindy dívky podpalují svůj byt s nadšeným voláním „hoříme“ a pořádají improvizované hody složené z nekombinovatelných ingrediencí. Koupou se ve slivce mléka a syrových vajec a rozpráví spolu šroubovanou řečí jako děti odříkávající naučený text. Kradou a soutěží v tom, která z nich bude morálně horší. Věra Chytilová jejich činy podtrhává nepředvídatelnou, na svou dobu inovativní režií.

Režisérka Věra Chytilová obešla pravidlo

vyprávět pohádky o práci, plnění plánů a lásce k budování vlasti.

Film tvoří sled situací, mezi nimiž lze nalézt jen velmi slabé příčinné souvislosti. Nesměřuje k žádnému jasně stanovenému cíli – brzy poznáme, že Mariím jsou cizí práce i romance. Jediným cílem je jim cesta destrukce, kdy ničí kromě hmotných statků své i cizí ideje, naděje a životy. Ideálním stavem je pro ně „nebýt nikde vedené, nepracovat“. Kdo začne pracovat, zmizí z „normálního života“. Pracující vůbec působí jako nerdi z jiného světa, neschopní ani jednu z Marií smyslově vnímat. Na procházce pustým městem vidí Marie jen masivní zámky a petlice na dveřích, definující obyvatele města – běžné socialistické občany – jako uzavřené do svých ulit, distancované od života a jeho možností.

Sedmikrásky

Řazení záběrů se neřídí žádnými pravidly či matematickými klíči – jediným pravidlem, které si tvůrci stanovili, bylo dosáhnout estetiky neustálé proměny a nejednoznačnosti. Jeden záběr je natočen černobíle, následující barevně, další monochromaticky, jiný je trikově zpracován tak, že se jeho barevná škála fluidně proměňuje jako v kaleidoskopu. Chytilová do filmu vkládá i zrnité archivní záznamy bombardování měst a atomových testů, jež jsou připomínkou studené války – okamžiku rozpadu světa do dvou ideologických táborů, jejichž děti byly odsouzeny k socializaci na pochybnou morálku v pochybných společnostech.

Sedmikrásky

Ženská perspektiva a symbolická kastrace

Vděčnou devizou Sedmikrásek je i příslušnost k ženskému (nikoli feministickému) filmu – tedy k vyprávění o ženském světě z perspektivy ženské režisérky. Značný prostor získaly konfrontace Marií se čtyřmi muži, kteří v různých formách ztělesňují mužskou touhu po ženě (jeden je zamilovaný básník, druhý starý proutník, další nesmělý ženáč toužící po změně). Ani jeden z nich nedostává šanci, protože Marie nepřijímají očekávané pasivní role, spíše v tandemu rozkládají psychiku svých zpočátku sebevědomých „dobyvatelů“, kteří až pozdě pochopí, že sehrávají roli pouhých nárazových plátců neplánovaných výdajů. Marie se při poslechu milostných vyznání oddávají obžerství a nůžkami rozstřihávají banány, okurky, vejce a další „gastronomické“ symboly mužských reprodukčních orgánů. Tradiční erotická tenze mezi mužem a ženou je kvůli sestavě tristních a zneužívaných seladonů nulová. K mnohem silnější tělesné vzájemnosti dochází mezi děvčaty, jakkoli je řešení otázky sexuálních preferencí postav či naplňování nějakých romancí a avantýr zcela mimo hru.

Sedmikrásky

Současní diváci navyklí na vyšší míru doslovnosti mohou mít s nejednoznačnými a interpretačně otevřenými Sedmikráskami problém, protože v době vzniku filmu bylo nutné vyjadřovat nonkonformní myšlenky nepřímo, formou podobenství, podprahových významů a symbolů. Přesto stojí Sedmikrásky za vidění coby jeden z vizuálně nejkřiklavějších domácích filmů vůbec, i jako potvrzení toho, že ve více nesvobodných časech vznikají ty nejoriginálnější filmy s potenciálem diváka překvapit a pozvat jej k interpretační hře.

 

Hodnocení: 90 %

Sedmikrásky (Československo, 1966)

Režie: Věra Chytilová. Námět: Věra Chytilová, Pavel Juráček. Scénář: Ester Krumbachová, Věra Chytilová. Kamera: Jaroslav Kučera, František Uldrich. Hudba: Jiří Šust, Jiří Šlitr. Střih: Miroslav Hájek. Hrají: Jitka Cerhová, Ivana Karbanová, Julius Albert, Jan Klusák, ad. Délka: 74 min. Na DVD: od 1.1.2006 (Bontonfilm)

 

Foto: soukromý archiv autora, bontonfilm.cz

Podobné články

Herci malých rolí

Klasik kdysi řekl, že není malých rolí, pouze malých herců. Ony ale malé role jsou. A mají své česk...