Václav Kuneš vystudoval balet na Taneční konzervatoři, působil v hlavním souboru Nederlands Dans Theater a několik let i na volné noze. V roce 2007 založil společně s Natašou Novotnou taneční soubor 420PEOPLE. Jejich choreografie byly několikrát významně oceněny například cenou Sazky či prestižní cenou Thálie. Soubor 420PEOPLE je spojením výjimečné interpretace, profesionality a vyvíjející se taneční současnosti. Nyní se objevuje mimo jiné v tanečně činoherním konceptu Máchova Máje (režíroval David Prachař) na Nové scéně Národního divadla. Jak choreograf Václav Kuneš k představení přistupuje, co si z jeho tvorby odnesl a jak to vlastně celé vzniklo?
Na svém kontě máte už velkou řadu choreografií a inscenace Máj se představí na Nové scéně Národního divadla i v květnu. Nacházíte často inspiraci v literární klasice?
Především ten májový Máj bude tuším už šestá nebo sedmá repríza. Že můžeme hrát přímo 1. května je vlastně ideální. Jinak z knížek čerpám vlastně velmi často. Stačí jedna věta, jedno slovní spojeni, které mi nějakým způsobem učaruje a už si to zapisuji. Jen se mi v ten správný moment propojí to, co čtu s tím, co je kolem mě, s realitou.
Na tvorbě Máje jste spolupracoval s Davidem Prachařem. Čí to byl nápad, jak to vůbec celé vzniklo?
S Davidem jsme to všechno plánovali více než dva roky. Spojoval nás zájem něco spolu vytvořit, propojit tanec s herectvím, textem, živou hudbou. A také nás pojí stejný přístup k divadelnu, ke kumštu jako takovému. Jednou David přišel s nápadem udělat Máj. Po asijské literatuře a skotských básních jsme skončili v Čechách.
Měli jste při tvorbě jasně rozdělená pole působnosti, nebo jste vzájemně spolupracovali?
Hodně jsme to probírali. David má Máchu a vše kolem něj velmi dobře nastudované, takže když jsme se sešli na tanečním parketě, v podstatě to už jen ,,jelo“. Byla to nádhera. Jistě, například jednotlivé choreografie intermezz jsem nazkoušel tanečníky sám, ale v sále už to šlo téměř samo. Byla to jedna z nejpřímočarejších choreografických zkušeností. Také asi díky tomu, že jsme na to všichni měli tak málo času. Jeden víkend jsme odtančili přímý přenos na Českém lvu a téměř za dva týdny už byla premiéra Máje.
Jak dlouho trvá příprava jedné divadelní hry včetně všeho, co k ní patří?
O divadelních hrách toho mnoho říci nemůžu. Ale například tvorba čtyřiceti minutové choreografie trvá tak šest až osm týdnů. Náš týden má šest dní a každý den má v průměru šest až sedm hodin fyzické práce v tanečním sále. Někdy méně, někdy více.
Samotné představení trvá asi hodinu a čtvrt a je bez přestávky. Není to náročné, zejména pro tanečníky?
Tanečníkům to nevadí, nejsme celou dobu na jevišti. Čas, kdy na jevišti nejsme, nám ovšem zase zabírá sušení a převlékání, přeci jen je tam dost vody. Zato David recituje téměř celou báseň, než ho na poslední zpěv vystřídá pan Kačer. A Pavel Fajt, který nás celou dobu doprovází na své nástroje, neodejde z heviště vůbec. Má to z první ruky.
Zpěv i hudební doprovod zazní živě. Je velký rozdíl mezi nahrávkou a živou hudbou, když podle ní máte tančit?
Živá hudba je jedinečná záležitost. Nejen, že vyvolává úplně jiný pocit jak v divákovi, tak v účinkujících, ale také má ten dar učit tanečníky, herce a zpěváky tomu nejzákladnějšímu: být přirozený, naslouchat ději na jevišti, umět propojit všechny ty elementy v jediný tvar – v představení jako takové. A tím se jistým způsobem dotýká divákovy duše. Přidaná hodnota živé hudby na jevišti je nevyčíslitelná.
Máj podle Karla Hynka Máchy, jak už u děl romantismu bývá, zanechává ve čtenáři poněkud hořký pocit spojený s určitým poselstvím. Zachováváte tento prvek, nebo jste sem vložili i nějaké světlejší chvilky?
Samozřejmě že to poselství – ,,toť, co se nic nazývá“, hraje důležitou roli. David si velmi přál zachovat nadčasovost básně, s absolutním respektem k Máchovi a jeho tvorbě. A ty světlejší chvilky jsou obsaženy v samotném představení, které vzniklo spojením různých žánrů. Troufám si říci, že takhle Máj u nás ještě nikdo nezpracoval. Je potom poklona, když za vámi před představením přijde paní učitelka, která je tam už podruhé nebo potřetí se slovy: ,,Jak mám těm svým puberťákům Máchův Máj nějak přiblížit? Tohle by potřebovali vidět, pak by jim v těch hlavách plnejch mobilů a sexu i něco zůstalo!“ a chce vědět, jestli bychom nezahráli i dopoledne pro školy.
V Máji se objevujete také přímo na jevišti. Účinkujete často v představeních, které sám tvoříte?
Nerad. Ale přiznám se, že v Máji jsem dělat chtěl, byla to pro nás přeci jen velmi zajímavá a hlavně nová zkušenost. A také v tom svou roli hraje rozpočet – mnohdy už není na dalšího tanečníka, podmínky jsou neustále na hraně, pro celý obor současného tance. Někdy jsou už i za pomyslnou čarou, kdy se dá ještě tvořit unikátní představení, které potom může se ctí obstát na celosvětové úrovni. Bohužel.
Scénický tanec mě vždy fascinoval a stále fascinuje. Věnoval jste se vždy jen tomuto druhu tance nebo jste zkusil i něco jiného?
Studoval jsem klasický tanec – balet na pražské konzervatoři. Po skončení školy jsem ale balet už nikdy nedělal. Na sto procent je možné dělat jen jednu věc. Současný (scénický) tanec má asi milion tváří a podob. Být v tom dobrý, umět reagovat na nové a nové styly, přizpůsobovat se rukopisu choreografa a být neustále ,,in“, to je práce na plný úvazek. A něco to stojí – teď nemluvím o penězích. Troufám si říci, že 420PEOPLE právě tohle umí. Prozradím, že na novou celovečerní choreografii MIRAGE připravuji i jiný taneční styl.
Co podle vás nesmí chybět v žádné taneční choreografii?
Srdce…
Foto: 420PEOPLE