Staré pověsti české, kniha příběhů, kterou sepsal rodák z Hronova – Alois Jirásek, je založena na ústní lidové slovesnosti. Jirásek rozdělil knihu do třech částí. V prvním svazku se zabývá nejstaršími pověstmi z doby české historie. Jedná se o pověsti v pravém slova smyslu, protože jen těžko můžeme dokázat existenci Přemysla Oráče, kněžny Libuše nebo statečného Horymíra. Ale kdo ví? Třeba tyto příběhy mají pravdivé kořeny. Druhý svazek se zaměřuje na pověsti doby křesťanské, které se částečně opírají o skutečné postavy. Setkáme se tak s Karlem IV. nebo s velkomoravským panovníkem Svatoplukem. Třetí část nás obeznámí s dávnými proroctvími.
Kde domov můj?
Už pověst o praotci Čechovi si prošla řadou obměn. Dochovaly se různé záznamy této legendy. Ty mají vesměs shodné jádro, ale každý kronikář přidal ještě něco navíc. Kosmas je velmi strohý a pověst zmiňuje jen oklikou. Dalimil je o poznání aktivnější a poprvé se setkáváme s označením Čech. Václav Hájek z Libočan dokonce příběh zasadil do historického kontextu sedmého století našeho letopočtu. Pro nás je podstatné, že se Čech, společně se svým bratrem Lechem, usadil na hoře Říp, poněvadž byl okouzlen zdejší malebnou krajinou. A kdo by nebyl? Hora Říp se nachází nedaleko městečka Roudnice nad Labem a spadá pod pohoří České tabule. Tradičně se pořádají výšlapy i cyklistické výjezdy na horu, která má netypický zvonovitý tvar. Odměnou vám bude krásný výhled, ze kterého se těšil praotec Čech a také možnost nahlédnout do rotundy svatého Jiří.
Kdo vybudoval Vyšehrad?
Další pověst se vztahuje k založení Vyšehradu. Po smrti Čecha se ujal vlády jistý kníže Krok, který se usadil na Budči. Byl velmi moudrý a často měl rozmlouvat s duchy. Ti mu také měli poradit, aby vystavěl nové sídlo. A tak se stalo, že nad pravým břehem Vltavy se vystavěl hrad zvaný Vyšehrad. Kmen Čechů se tak přemístil na území dnešního historického centra Prahy. Krok po sobě zanechal tři dcery. Teta se usadila na Tetíně a věnovala se rozmlouvání s duchy po otcově vzoru. Kazi si vzala silného Bivoje a zalíbení našla v léčitelství a bylinkách. Vůdčí postavení pojala kněžna Libuše, která věštila budoucnost.
Nejmladší z Krokových dcer se ujala vlády a snažila se spravedlivě soudit svůj lid. Jednou se na ni ovšem obořil ukřivděný muž. Pobízel ostatní muže ke vzpouře proti ženě, která se jim opovažuje vládnout. A tak se stalo, že Libuše si vyhlédla vlastního manžela. Nebyl jim nikdo jiný než Přemysl Oráč. Když ho Libušino poselstvo vyrušilo při orbě, tak se rozhněval a nechal se slyšet, že zemi bude často sužovat hlad a bída. Sebou si vzal lýčené střevíce a mošnu, aby prý český lid pamatoval na svůj selský původ. Tyto relikvie zůstávaly uchovávány na Vyšehradě a česká knížata je používala při korunovaci. Zvyk vymizel za vlády posledních Lucemburků. Rodák ze Stadic pojal za manželku Libuši a spolu v zemi panovali tvrdou rukou. Libuše nadále pokračovala ve věštbách. Ve svých viděních zahlédla muže, který ze dřeva vyráběl práh. Tak vznikla pověst o založení Prahy. Před tímto prahem pak měli pokleknout i ti nejsilnější nepřátelé českého království.
Šemík má vlastní hrobku
Přemysl Oráč a Libuše spolu počali syna Nezamysla. A tím začala vláda sedmi mýtických knížat a následovníků Přemyslova rodu. V jeho šlépějích pokračoval Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. Přičemž posledně jmenovaný bývá považován za otce prvního historicky doloženého českého knížete Bořivoje. V Neumětelích stojí pomník (Šemíková hrobka), který připomíná další českou pověst. Příběh velmi dojemný. Za vlády ziskuchtivého Křesomysla vznikalo plno rozporů. Křesomysl zastával těžbu zlata spojenou se ziskem bohatství, ale vladyka Horymír se mu postavil na odpor. Horymír nezapomínal na svůj selský původ a raději upřednostňoval poctivou práci na poli. Horymírova rebelie byla potrestána a vladyka byl zajat a uvězněn na Vyšehradě. Jeho posledním přáním byla touha projet se na svém koni Šemíkovi, který ho pak nakonec zachránil odvážným skokem přes vyšehradské hradby. Během panování mytických knížat docházelo také k válkám. Můžeme zmínit Luckou válku nebo Dívčí válku.
Arcibiskup Metoděj vytrestal knížete Svatopluka
Méně známé pověsti jsou příběhy z doby křesťanské. Hned první pověst o knížeti Svatoplukovi má pravdivé jádro. Vypovídá o vztahu knížete s arcibiskupem Metodějem. Svatopluk příliš nedbá křesťanských povinností a na mši dorazí pozdě. Metoděj se rozhodne sloužit mši bez něj, a proto je později vypuzen ze země. Svatopluk si pak uvědomuje své pochybení a zbytek života stráví jako poustevník. Druhá pověst je neméně zajímavá. Vypráví o králi Ječmínkovi, který byl porozen v ječmeni. Své vladařské povinnosti se podle svých slov ujme, až to bude náš lid nejvíce potřebovat. Dnes se můžeme podívat i na filmovou pohádku O Ječmínkovi.
Sochu Bruncvíka najdete na Karlově mostě. Věnujte ji alespoň krátkou pozornost, protože Bruncvík podle pověsti získal do českého znaku orlici. Ta mu ovšem nestačila. Vydal se do světa. V boji porazil draka a zachránil život lvu, který se tak dostal do českého státního znaku. Ve skutečnosti byla orlice nahrazena až někdy ve dvanáctém století za panování krále Vladislava II. Tenkrát byl lvíček ještě jednoocasý, ale už o několik let později mu Přemysl Otakar I. vybojoval druhý ocas.
Dalším souhrnem pověstí jsou ty ze Staré Prahy. Ocitáme se v období panování otce vlasti a jeho syna Václava. Budování Nového Města, které se mělo vyhnout strašné povodni. Stavba chrámu svatého Víta, která skončila nešťastnou sebevraždou stavitele. Stavba Karlova mostu postaveného z vajec, anebo stavění hladové zdi, kterou vybudoval chudý lid za odměnu v podobě šatů a jídla – to vše zaujímá důležitou roli v české historii. Na dvoře lehkomyslného krále Václava IV. údajně působil kouzelník zvaný Žito. S nadsázkou můžeme říct, že to byl český David Copperfield. Další pověsti ze staré Prahy vypráví o tom, jak Václav IV. uprchl z vězení za pomocí čarokrásné lazebnice nebo o Daliborovi, který si krátil pobyt ve vězení podmanivou hrou na housle.
Na půdě spí Golem
Zajímavé jsou příběhy ze židovského města, kam se soustředila většina Židů. Mezi nimi vynikal moudrý učenec rabín Löw. Právě on je považován za tvůrce bájného Golema, který prý dodnes odpočívá na půdě Staronové synagogy v Praze. S vyobrazením Golema se setkáte i v televizní pohádce Císařův pekař-Pekařův císař. Toto hliněné monstrum představuje něco neúplného. Má částečnou podobu člověka, ale nedokáže přemýšlet, a proto je pouze loutkou ovládanou svým pánem. Až budete mít cestu Karlovým náměstím v Praze, nakoukněte do další historické budovy, která je neodmyslitelně spjatá s českými pověstmi. Legendární Faustův dům s dírou ve stropě, kterou údajně proletěl čert s doktorem Faustem. Není tajemstvím, že v domě opravdu bydlelo mnoho podivných osob, které se věnovaly nejen alchymii, ale i dalším okultním vědám. Příběh také inspiroval mnohé světové literáty.
Jistě znáte i Bílou paní. Tato žena, která se objevuje na hradech a zámcích oděná v bílých šatech, je ztotožňována s paní Perchtou z Rožmberka. Byla provdána velmi nešťastně, a proto se také stala nočním přízrakem. Byla ochránkyní mocného českého rodu Rožmberků, včetně posledního Rožmberka Petra Voka. Když se objevila s černými rukavičkami, bylo jasné, že pro jednoho z Rožmberků si přijde smrt. Pokud měla bílé rukavičky, očekávalo se narození nového potomka. Když se jí něco znelíbilo, chrastila klíčky, které měla uložené za pasem. Dodnes se s jejím příběhem můžete setkat na hradech Doksy, Točník, Valdek, Velhartice, Buchlov, Pernštejn a samozřejmě na Rožmberku.
Nechybí ani slovenský národní hrdina
Kdesi ve slovenských lesích žil se svou družinou Juraj Jánošík. Dodnes je vnímán jako slovenský národní hrdina. Jánošík měl nelehký život a vyrůstal v chudém prostředí. Rozhodl se, že se postaví proti bohatým a začal je okrádat. Zlato poté rozdával chudým. Podle legendy byl obdarován valaškou sekyrou, se kterou se nemusel bát nikoho a ničeho, protože měla kouzelnou moc. Jánošika ale zradil jeden z jeho nejbližších, a tak byl bídně popraven pověšením na hák pod levým žebrem.
Tvorba Aloise Jiráska je rozdělena do několika historických etap, kterým se s oblibou věnoval. Staré pověsti české se společně s rozsáhlým románem F. L. Věk řadí mezi historické romány Národního obrození v české literatuře. Době pobělohorské věnoval další známá díla jako Temno a Psohlavci. Především román Psohlavci reaguje na útlak českého selského obyvatelstva za vlády panské šlechty. Jan Sladký Kozina, další výrazná osobnost českých pověstí, se postaví do čela Chodského povstání. Poslední zájmovou sférou jeho tvorby bylo období husitské revolty (Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo). Alois Jirásek je bezpochyby nejvýznamnějším českým historikem. Svými díly posílil národní sebevědomí.
Máte rádi historické romány Aloise Jiráska? Kterou pověst máte nejraději? Své komentáře a připomínky pište na náš Facebook.
Foto: csfd.cz