Většina studentů nastupujících do prvního ročníku vysoké školy, má jistě určité představy, jak bude jejich studium vypadat. Plánují si bakaláře, magistra, případně i vyšší titul a vše vidí v růžových barvách. Tak to viděl i čtyřiadvacetiletý student Matěj Limr: „Říkal jsem si, že jdu studovat obor, který znám, který mě baví a ve kterém jsem lepší než ostatní. Školy jsem se nebál. Bral jsem jako jasnou věc že se budu tři roky flákat.“ Matěj nastoupil na ČVUT, Fakultu elektrotechnickou. Jeho studium ovšem nevycházelo podle představ.
Hledám obor pro svou práci
Po dobu svého vlastního studia, které rozhodně nebylo bez zaškobrtnutí, jsem se s několika takovými věčnými studenty setkala. Když jsem nastupovala do prvního ročníku plzeňské Fakulty humanitních studií a čekala dlouhou frontu na zápis, zpříjemnila jsem si čekání cigaretkou. A jak to tak bývá mezi kuřáky, slovo dalo slovo a hned jsem si měla s kým povídat. Zrovna jsem se připojila ke skupince dvou dívek a jednoho hocha. Probírali studium. Hoch říkal: „Tak letos jsem se bez přijímaček dostal na jadernou fyziku (nebo něco podobného stejně šíleného) a mám zas rok klid.“ Podivila jsem se co tím myslí a on mi to vysvětlil: „No loni jsem byl na stejným oboru, předloni jinde. Já do školy nechodím, vydělávám si. 
Mám ale slevu na jízdném a pracuju brigádně takže mi nikdo neodečítá daně. Náhodou je to dobrý. Akorát musíš každý rok najít školu, kam tě vezmou.“ Dvě dívky stojící u něho to měli se studiem podobně. Já v té době byla poprvé prvák, proto pro mě studium na vysoké škole bylo zabarveno do tajemna a plné očekávání. Nechápala jsem, jak někdo něco takového může dělat. Já jsem chtěla studovat. A když se někdo dostane na vysokou školu tak proč by jí nedodělal? Tak těžké to zas být nemůže. Stačí se trochu snažit.
V dnešní době ovšem trend věčných studentů vzrůstá. Existuje malé procento studujících, kteří ani nemají v plánu školu dokončit. Dojdou si na zápis pro potvrzení o studiu a celý rok si užívají studentských výhod. Druhá skupina věčných studentů jsou lidé, kteří by rádi školu dokončili, ale nemají dost motivace či učebních návyků k úspěšnému dokončení studia. Pro ně je každý nezdar tragédií, vinu svádějí na učitele a utápí se v lítosti. Zkouší školu za školou a hledají „ten správný obor“. Obor, který jim sedne a bude je bavit. Netuší, že ať studují cokoli, vždy se najde předmět nebo učitel, který je bavit nebude.
Na přelomu roku 2000 a 2001 se i VŠE rozhodla bránit věčným studentům ve zneužívání studentských výhod. Zavedla opatření, podle něhož mají studenti nárok na kolej pouze na určitý počet semestrů podle druhu studia. Rozšířilo se totiž zneužívání ubytování na koleji. Je to přece jen levnější než podnájem. Proto tam také většina věčných studentů bydlí, školu nenavštěvují a k tomu vesele pracují.
Konec iluzí poprvé
„Po půl roce jsem zjistil, že požadavky na zkoušky nejsou tak malé, jak jsem předpokládal. Došlo mi že asi budu muset makat, pokud tu školu chci zvládnout. No, to se mi ale nechtělo. Tak jsem si řekl, že to za rok zkusím znovu. Školu už znám, nároky taky, takže to mám v kapse,“ vzpomíná Matěj. Užíval si půl roku kdy nemusel chodit do školy. Již v té době pracoval jako programátor v různých firmách. Mohl se tedy věnovat práci, která není moc časově náročná a přináší slušný výdělek. První výpadek ve studiu ho tedy moc citelně nezasáhl.
I mě potkal konec iluzí. V Plzni jsem nastoupila na úplně jiný obor než jsem měla na střední škole, a to na blízkovýchodní studia. Velmi jsem se na to těšila. Vždy mě zajímala historie židovství, Mezopotámie a blízkého východu. Jenže při studiu jsem zjistila, že jen můj zájem nestačí. Musela jsem se učit číst klínové písmo, pamatovat si mnoho a mnoho letopočtů a jmen, přečíst množství knih které vyšly pouze v originále (tzn. ne v českém jazyce, ale třeba v angličtině či němčině), spoustu údajů a informací si nalézt sama a připravit se zhruba na dvacet pět zkoušek a testů. Bylo toho na mě prostě moc. Nakonec jsem dopadla jako Matěj. Školu jsem nechala. Já ovšem neměla v záloze výhodnou výdělečnou činnost, takže jsem si musela najít práci.
Konec iluzí podruhé
Matěj tedy za rok nastoupil na ČVUT znovu. Některé zkoušky měl hotové z loňského roku, tudíž mu stačilo splnit jen asi polovinu požadavků. I přes to nebyl schopen ročník ukončit. „Nějak mě to nevzrušovalo. Do školy jsem moc nechodil, nebavilo mě to. Učili nás věci, který jsem už znal, nebo který byly podle mě úplně zbytečný a nepodstatný. Proč bych tam vlastně chodil když práci mám a jsem ve svém oboru lepší než ti, co studují?“ říká Matěj. „Myslím že zhruba někdy v té době jsem se rozhodl. Budu zkoušet studovat dál, aby měla mamka radost. Třeba to někdy vyjde. Rozhodně to ale nebudu hrotit. Práci a peníze mám tak proč se namáhat.“ Matěj má vlastně pravdu. V jeho oboru informačních technologií mluví za každého jeho práce. To, co udělal, co zvládl a jak. Škola je zbytečná pokud člověk nemá zkušennosti.
Můj vlastní druhý pád byl nakonec výhrou. Po roce, kdy jsem byl zařazena mezi pracující lid s osmihodinovou směnou, jsem se bez přijímacích zkoušek dostala na VOŠ. Musela jsem ale opustit Prahu a vrátit se do malého města na jihu Čech. Neuvěřitelně jsem trpěla. Bez toho šumu, ruchu, možností a snadné dostupnosti hlavního města jsem se cítila jako vyvrženec a nudila jsem se. Věděla jsem, že musím zpět do Prahy. Zkusila jsem tedy ještě jednu školu. A představte si – vzali mě! Měla jsem neuvěřitelnou radost. Na VOŠ jsem okamžitě přestala chodit – k čemu taky když mě v Praze čeká výška. Letos budu na té škole státnicovat. A i když jsem si myslela, že také patřím mezi ty, kteří neustále hledají „svůj“ obor, asi to bude jinak. Nebo jsem svůj obor našla.
Konec iluzí potřetí, počtvrté… a navždy?
Matěj během let vystřídal již 5 škol. Dvakrát ČVUT, dvakrát VŠE fakultu informatiky a statistiky a nyní je opět na ČVUT, fakultě informačních technologií. Když jsme se spolu v říjnu bavili říkal mi: „No, možná bych to už mohl dokončit. Asi by to už chtělo. No, ale uvidíme.“ Nyní krátce před Vánoci má jasno: „Myslím že to asi zase nevyjde. Mám moc práce.“ Výmluva na práci je nejobvyklejší i u ostatních. Musí chodit do práce, proto nemají čas chodit do školy. Nebo se zrovna děje něco důležitého, musí odevzdat projekt, dokončit práci a ty zkoušky – no, prostě se jim ani jeden termín nehodí.
Třeba jednou, až nebudou studenti s výhodami, až budou pracovat deset hodin denně aby ušetřili na novou pračku, až jim v práci nezvýší plat jelikož mají jen maturitu, třeba jednou se jim zasteskne. Po době, kdy nemuseli pracovat. Po době kdy si mohli užívat volnosti, chodit na akce a párty a k tomu všemu odsedět jen pár hodin ve škole. Znám několik takových lidí. Oni se ve třiceti, čtyřiceti či padesáti rozhodnou, že nechtějí aby jim ujel vlak. Jdou znovu studovat. Je to ale nepoměrně těžší. Musí skloubit školu a zaměstnání, případně péči o rodinu. Ale víte co? Tihle lidé to většinou zvládnou. Už totiž mají motivaci.
Foto by StudentPoint
